Příběhy úspěšných > Augustin Krystyník: Kolářské řemeslo má obrovskou budoucnost. Mým úkolem nyní je předat jej dalším generacím

Augustin Krystyník: Kolářské řemeslo má obrovskou budoucnost. Mým úkolem nyní je předat jej dalším generacím

Narodil se v rodině koláře a jak to tak u rodinného a tradičního podnikání bývá, v tradici se rozhodl pokračovat. Vyučil se v Horním Benešově a v roce 1989 znovuotevřel živnost po svém otci, která stála už od roku 1936. Augustin Krystyník je jedním z posledních kolářů, své řemeslo miluje, chce ho i se svými bohatými zkušenostmi předávat dál a věří, že i když ho mnozí považují za mrtvé, má obrovskou budoucnost.
25. 10. 2016 | Živnostník roku Rozhovor

Co pro vás znamená vítězství a titul Česká spořitelna Živnostník roku 2016 Zlínského kraje?
Mám obrovskou radost. Je to především zadostiučinění za celou tu dobu podnikání a v neposlední řadě je to také ohodnocení mého otce, který mě kolařinu a vlastně vše, co umím, naučil.

A jak to vše začalo?
Za bolševika jsme s otcem dělali všechno možné. Po revoluci jsem odešel ze Zbrojovky a od té doby podnikám. Zprvu jsme dělali sakrální záležitosti a kolařině jsme se věnovali jen okrajově. Vyučil jsem si dva ogary a měl jsem dokonce tři zaměstnance.

A jaký byl tedy původní záměr podnikání, když byla kolařina zprvu upozaděna.
Stolařina, tesařina, sakrální věci. Tatínek měl u všech skvělé jméno a tak mě po převratu oslovovali hlavně kněží. Dělali jsme oltáře, lavice a další sakrální věci.

A kdy přišla na scénu kolařina?
Po třech letech začalo práce ubývat. Říkal jsem si, co budu dělat. A tak jsem se vrhl zpátky na kolařinu. Začátky byly hodně těžké, protože mě znali lidé pouze na Vsetínsku. Tak jsem začal jezdit na různé akce, výstavy, veletrhy, festivaly a také po skanzenech. Když mě pozvali, vzal jsem sebou kus živnosti a nějaké to kolečko jsem tam udělal. Díky tomu jsem se dostal i do médií a lidé za mnou začali jezdit a chtěli vidět, zda je to pravda, že tohle opravdu dělám.

Otázka, která jistě napadne každého. Dá se kolařinou uživit?
Já sám jsem to nečekal, ale ano. Je to tím, že zákazníci chodí za mnou a přibývají stále nové a nové práce. Postupem času jsem se v tom tak zdokonalil, že dělám opravdu všechny druhy loukoťových kol.

Na webových stránkách máte i obrázek mlýnu. To je také vaše práce.
Pozor, to už je zase sekerničina. Mlýnská kola dělají sekerníci. Kolář je v dnešní řeči takový automechanik. Dělám vlastně veškeré dopravní prostředky. Kola, kočáry, veterány. Kolář sám dříve úzce spolupracoval s kovářem, protože neokuté kolo dlouho nevydrží. Ale kovářů je dnes málo, a tak jsem se naučil i kovařinu. Takže kolo jde ode mě okuté a se základním nátěrem.

Kde vaše kola končí? Někoho by napadla třeba ozdoba nad vjezd do dvora a podobné.
To ne, já ozdobná kola nedělám. Mám tolik práce, že se zaobírám pouze výrobou profesionálních a funkčních kol.

Vyrábíte kola i do filmu?
Občas ano. Nedávno jsem dělal kolo na houfnici do filmu o první světové válce. Kolo metr padesát a dvacet čísel široké. Občas dělám i na repliky kanónů, třeba do filmů z období napoleonských válek.

Kolik je u nás v republice kolářů?
Dalo by se říci, že jsem nejmladší kolář. Když to počítáme tak, že jsem se v rodině koláře narodil, kolářem se vyučil a pokračuji v tom i nadále. Vím ještě o jednom tátovi se synem a pak už jsou pouze starší.

Nebojíte se, že nebudete mít za chvíli co dělat?
Absolutně ne, poptávka roste každým rokem.

A to vše děláte sám?
Ano, ale když třeba dělám ráf, tak ten se dělá s železem za horka a na to nebo na jiné hrubé práce si vždy pozvu někoho na pomoc.

Kolářů je málo, co pokračování tradice?
Za posledních pět let za mnou přišli tři kluci. Například vyučený stolař, po kterém chtěl někdo udělat kolo. Tak mě oslovil, na měsíc přijel a my jsme spolu to kolo udělali. Pak zase odjel. Ale ty kluci u toho nezůstanou. Je to opravdu tak specifické a složité, že pokud neděláte kola každý den, to umění se ztrácí.

Nebojíte se, že za dvacet let tu kolařinu nikdo dělat nebude?
Musí, jsem o tom přesvědčen. Sám mám vnuka, který se hodně zajímá. Celkově mám pět vnuků, takže doufám, že aspoň jeden pokračovat bude. Základem je, abych tu byl co nejdéle, abych mohl všechny ty zkušenosti předat. Kolařina má obrovskou budoucnost, lidé opravují, restaurují a čím dál více se zajímají o spravování a zušlechťování starých věcí.

A vy děláte i s ohýbaným dřevem?
Určitě. Některé typy kol se ohýbají a určité se vyřezávají. Když jsem byl na návštěvě u jednoho mistra ve Vídni, uviděl jsem tam krásný pařák na dřevo. Když jsem se pak vrátil domů, ihned jsem zavolal kamarády svářeče, elektrikáře, instalatéra a společně jsme si vymysleli parní kotel pro moje potřeby. Dřevo si napařím a pak přes pásnici ohnu. Tento postup však dělám pouze u kol na veterány, to je opravdu náročné. Jinak je vše vyřezávané.

A co spolupráce se studenty?
Spolupracuji s učilištěm v Jaroměři. Jezdí ke mně, ukazuji jim jak se co dělá a dokonce jsem jim dal také návod na sestavení toho mého pařáku. Takže jsou prvním učilištěm ve střední Evropě, které má vlastní stroj na ohýbání loukotí.

Uvedl jste, že byla z vaší strany snaha otevřít vlastní učiliště, proč to nedopadlo?
Nejprve jsem neměl prostory. Mám sice velkou dílnu, ale mám tam mašiny staršího typu a ty neodpovídají bezpečnostním nařízení. Ale už jsem byl také v situaci, kdy jsem jednal s radnicí v Novém Hrozenkově. Měli budovu, kterou mi mohli poskytnout, dokonce v ní byla i třída a myslím, že to odpovídalo tomu, co bych k výuce potřeboval. Tak jsem je oslovil s tím, že mají šanci mít jedinou kolářskou školu ve střední Evropě, ale oni na to neslyšeli, což byla podle mě velká chyba.

Opravdu to je škoda, protože jsem měl i kluky, kteří by o obor měli zájem. Kluka, který umí jazyky a rok se mnou pracoval, který by mohl dělat učitele. Bylo potřeba sehnat sedm lidí na otevření oboru a pořád za mnou lidé chodí a ptají se. Ale je to složité.

Předpokládám ale, že se svého snu jen tak nevzdáte?
Přesně tak, já to jen prozatím odložil, ale stále věřím, že to dokáži a svoji školu otevřu. Inspirací mi bylo setkání s někým, kdo si tím prošel a neustále mi opakoval, pojď do toho, neboj se. A já do toho půjdu, protože naše řemeslo je překrásné, dokonalé a navíc se jím dá naprosto v pohodě uživit.