Příběhy úspěšných > Augustin Krystyník: Repasoval jsem kola na největší smuteční kočár

Augustin Krystyník: Repasoval jsem kola na největší smuteční kočár

Představitel klasického řemesla, které se pod jeho rukama úspěšně rozvíjí! Rozhovor s vítězným živnostníkem Zlínského kraje je tady.
15. 10. 2019 | Živnostník roku

Věnujete se klasické živnosti. Jaké to je, když se jednomu oboru věnujete prakticky celý život?
Já tím, že jsem se narodil v rodině koláře, tak jsem prožil celé mládí s tatínkem v dílně. Vyučil jsem se a během učení jsem dělal praxi u otce v dílně a ten se mně snažil, pochopitelně aniž jsem to tehdy chápal, předat ty největší zkušenosti, což teď zúročuji. Je veliká škoda, že se otec nedožil té nové doby, což by si strašně zasloužil. Ale toho, čeho jsem teď docílil a čím žiji, to je vlastně díky němu. Obecně je u nás vidět problém, že se přerušily rodinné firmy a živnosti, kde byla největší možnost udržet, aby lidé získávali na zkušenostech.

Mluvíte o svém tatínkovi. Šla kolářská tradice ještě hlouběji?
Můj tatínek se vyučil a založil firmu. Byl to on, kdo postavil dílnu, do které jsem se já v devadesátém roku vrátil a v ní pracuji. Samozřejmě začátky byly složité. Já jsem pracoval jen pro okolí, ale tím, že jsem začal chodit na různé předváděcí akce, například do Rožnovského skanzenu, jezdil jsem po celé republice, tak mě lidé začali oslovovat a já jsem mohl provádět kolářské řemeslo. A zdá se mi, že kolářské řemeslo dělám natolik dobře, že mě lidé oslovují a teď jsme v situaci, kdy lidé investují do nemovitostí, kupují stará auta, kočáry a já tak mám možnost prezentovat své řemeslo.

Co všechno opravujete a vyrábíte?
Víte, kolářské řemeslo má dvojí funkci. Je kolář a je kolář karosář. Kolář je řemeslo, které vyrábí klasické vozy a základní kola. A karosář je kolář, který vyrábí karosérie, dříve to bylo i například autobusů a aut. Samozřejmě díky praxi, kterou mám, se mně podařilo, že jsem začal dělat obojí. A vzhledem k tomu, že není moc kovářů, musel jsem se to naučit a kuji si sám.

Čeho je ve vaší práci nejvíce, jsou to například stará auta?
Řekl bych, že je to tak padesát na padesát. Poslední dobou dělám hodně pro hasiče, protože oni vytahují staré koňské stříkačky a ty je třeba repasovat. Těch dělám dost. Samozřejmě dělám auta, jak karoserie, tak kola, no a tím, že člověk má povědomí, tak momentálně pracuji na Pustevnách, kde se renovuje ubytovna Maměnka.

Je kolářství spojeno pouze s renovací nebo i s tvorbou nových věcí?
Většinou mně lidé dovezou třeba úplně zdevastovaný kočár, který má rezavý podvozek. Já ten podvozek opískuji, nastříkám, udělám karoserii. Mám doma samozřejmě i dokumenty a nákresy kočárů a podobně, podle kterých to dělám. Jednu z největších věcí, co jsem udělal, tak jsem postavil trolejbus, který jezdí po Českých Velenicích a tam jsem skutečně dostal plán a staré fotografie a podle toho jsem trolejbus vytvořil. Takže obojí.

Kromě trolejbusu, co ještě zajímavého jste dělal?
Dělal jsem třeba velké mlýnské kolo, které má tři metry v průměru. Repasoval jsem kola na největší smuteční kočár, který je v Čechách pod Kosířem. Důležité je to, že jsem dělal už skoro pro všechny automobilky kola na veterány. Dělal jsem kola na Laurin & Klement, na auto, které je v muzeu v Mladé Boleslavi. Dělal jsem i kola na Chevrolet. Ve své dílně také provádím, ukazuji, jak se ohýbají loukotě. Minulý týden jsem tam měl třeba autobus Američanů. Dělám to hlavně proto, abych propagoval řemeslo.

S čím se kolářská živnost nejvíce potýká?
Lidé se ptají, kde sháním materiál. Tak samozřejmě já dělám ze špičkového materiálů, který je přírodně vysušený, a toho mám dostatek. To je jedna ze základních věcí. Pak je potřeba obrovská zkušenost. Já jsem asi před čtyřmi roky snil o tom, že bych postavil nebo založil učiliště kolářů. Díky naší byrokracii to nejde, což mě velmi mrzí. Proto ke mně chodí lidé a alespoň jsou tady určitou dobu. Snažím se jim předat řemeslo. To je takové jedno z úskalí, co mě mrzí, že to řemeslo nemám komu předat. Ale člověk nesmí být smutný, je třeba žít optimisticky, dělat radost sobě, dělat radost zákazníkům. Podařila se mi také jedna úžasná věc, spojená s historií brněnského kola, které je na radnici. Podle legendy se kolář Birck v hospodě vsadil, že pokácí strom, udělá kolo a do večera ho dokulí do Brna. Mě oslovil jeden herec brněnského divadla, o půlnoci jsme ve Strážnici pokáceli strom, dovezli do dílny, já jsem ve dvě hodiny začal z toho dělat metrové kolo, z toho mokrého materiálu, v sedm hodin jsem byl hotový, klobouk dolů před ním, on šedesát kilometrů s tím doběhl do Brna na radnici, takže jsme tu legendu potvrdili, že je to skutečně pravdivé.