Povězte, jaký příběh stojí za Davidem Lomosem?
Začnu netradičně od konce, to znamená od toho, kde jsem dnes. Jsem rád, že jsem se dopracoval do bodu, kdy něco umím, dělám to naplno a hlavně se přitom věnuji lidem, kteří se za mnou nejen rádi vracejí, ale také rádi doporučují.
A na začátku?
Na začátku stálo nejspíš to, že jsem byl takový individualista a pořád jsem něco zkoumal. Byl jsem zvídavý, stále jsem chtěl něco tvořit a bylo mi jedno z čeho. To, že jsem si postupem času prošel všemi možnými materiály, mě dostalo až do bodu, kdy mohu udělat šperk prakticky z jakéhokoli. Dost mě ovlivnil dědeček a jeho technologie, materiály a práce. Ty pro mne byly inspirací a rájem na zemi. Zprvu jsem nevěděl, co přesně budu dělat, ale řemeslo jako takové mě fascinovalo.
Takže za vaší prací nestojí rodinná tradice?
Přímo ne, spíš je tam něco, co jsem nalezl až postupem času, jak člověk začíná bilancovat a uvědomovat si některé věci. Protože hromadění všeho možného jsem do nedávna bral jako rodinou chorobu a překážku, ale vlastně mě to inspirovalo. Dědeček byl totiž opravdu renesanční člověk, zajímal se o všechno a já jsem si uvědomil, že vlastně to, že jsem mohl přičichnout ke všemu, mě vlastně zformulovalo do člověka, jakým jsem dnes. Rozebíral jsem rádia, hrál si s loutkovým divadlem a zároveň jsme dost fotili, a tedy jsem měl spoustu celuloidu a přístup k nejrůznějším materiálům.
A jak jste přišel na šperk?
Sám sobě si to nedokáži definovat. Prostě to vykrystalizovalo. Nevím, jestli zlom, ale důležitý moment přišel po základní škole, kdy jsem se naplno rozhodl pro manuální a tvůrčí práce.
A vystudováno máte?
Obor umělecký pasíř. Ten zpracovává barevné kovy a v dnešní době už spíše fúzuje šperkařské obory, které zanikají. Dnes už tam patří například restaurování. Vlastně teprve na škole jsem přičichl k reálným materiálům, a to jak teoreticky, tak prakticky. V té době jsem to začal poprvé vnímat jako profesy, do té doby to bylo hobby.
Říkal jste, že pracujete i s hi-tech materiály?
Ono se dá udělat ze všeho něco. To, co by si měl člověk uvědomit je to, že jsme dnes všichni zahrnuti anonymními výrobky bez příběhu. Málokdo si dnes něco vyrobí. Přitom můžete vzít skleničku a udělat si z ní klidně náramek, stačí chtít. Co se týče hi-tech materiálů, tak se snažím držet trendů a zkouším stále nové věci. Bohužel, český trh je malý a chudý, takže občas čekáte i měsíc na materiál, který musíte dovážet z Německa či ze Švýcarska.
Jak se staví Češi ke šperkařství, jací jsou zákazníci? Předpokládám, že poptávka je obrovská.
To ano, poptávka je velká, ale hlavní otázka je, co si od toho lidé slibují. Pokud jsem něco vypozoroval, tak to, že socialismus zavinil velkou unifikaci lidí, ale co vždy fungovalo, bylo, že od určité úrovně měla každá společenská vrstva svého doktora, právníka a klenotníka. A ono to stále platí. Protože vezměte si, že lidé za mnou chodí převážně se snubními prsteny a je to pro ně většinou to nejdůležitější, co dosud pořizovali. Když vám ukradnou rádio, tak si koupíte nové. U snubáku je to přeci jen něco jiného. Já jsem rád, že ke mně lidé mají důvěru, vrací se a doporučují dál.
Dalo by se tedy říci, že klenotník je statusem?
To je ideální stav. U mě to, myslím si, funguje. Protože lidé znají mou práci, a tak za mnou nechodí s něčím, co si myslí, že mi nesedí.
Do čeho momentálně nejvíc investujete? Materiály, propagace?
Do svého chování. Hlavně kvůli práci a komunikaci s klienty. Do propagace dávám minimum. Kdybych podnikal třeba s elektronikou, tak bych podílem investic do reklamy a propagace musel zákonitě zkrachovat. U mě, jako u každého poctivého řemeslníka a umělce funguje nejlépe šuškanda. Lidé si řeknou, ti řeknou dalším a zakázky se prostě nedají vypnout. Takový lidský facebook. On tu byl totiž vždy, jen ho někdo chytrý zhmotnil. (úsměv)
A jací jsou vaši zákaznici?
Více jak polovina chodí díky prezentacím na webu a jak jsem říkal, charakterizuje je hlavně to, že moji práci chápou, znají a vědí, co ode mě mohou čekat. Důležité je si uvědomit, kolik času jste ochotni investovat. Když dají své dvě hodiny, dám já ty svoje. To je základní podmínka, věnovat tomu čas. Lidé, kteří si šperk jen vyberou a odkliknou někde na internetu, ti mými klienty nejsou.
Jak přesně to myslíte?
Výroba totiž není to nejdůležitější, samozřejmě, že je to ta finální a důležitá fáze, ale našim úkolem, tedy mým a zákazníka, je dostat se do fáze, kdy jsme společně vymysleli kompletní výrobek s příběhem. Někteří si myslím, že vymyslet znamená nakreslit a přinést, ale tak to není. To že to uděláme společně a věnujeme tomu oba stejně času, znamená, že jsme vyrobili něco autentického a přesně dle jeho představ.
A odkud vaši klienti jsou?
Z celé republiky a hodně často to jsou Češi, kteří žijí v cizině. Protože stejně jako tu máte levné pivo, funguje to i s jinými výrobky. Občas je vtipné to pozorovat. Dělám si totiž takovou sondu naskrz společností. Třeba nedávno přišel pár tvořený Maďarkou žijící a pracující v Česku a Indem pracujícím v Polsku. Je skvělé a pozoruhodné, jak se ta společnost celá posunula. Dříve tohle nebylo vůbec možné a dnes si člověk při studiu v zahraničí může najít klidně brazilskou nevěstu a odjet s ní žít do Austrálie. A třeba si pak stejně nechají prsten udělat u mě. (smích)
Můžete ze své pozice nějak charakterizovat podnikatelské prostředí ve Středočeském kraji?
V čem je Středočeský kraj specifický, je lepší koupi schopnost obyvatelstva a to hlavně v tom blízkém prstenci kolem Prahy. Stejně jako slunce má bližší a vzdálenější planety, tak je to u vztahu Prahy a Středočeského kraje. Bylo to vidět i na volbách, jak strašně rozdílné byly výsledky v různých částech Středních Čech. Ale ono se to celkově nedá od sebe moc oddělit. Lidé skočí do Prahy do práce a pak je to vyplivne zase ven, ale musím říct, že se tu kumuluje opravdu velké množství schopných a talentovaných lidí nejen z celé České republiky, ale i ze zahraničí.
