Jste fotografka. Jaké to je se teď nechat fotografovat jako vítězka?
Je to super. Je jsem se vždycky nerada fotila, ale už jsem si od té doby, co fotím, zvykla. Je to fajn, když vím, že ten člověk ví, co dělá.
Co je základem vaší živnosti?
Já si myslím, že to moje focení je úplně jiné, než dělá většina lidí, protože já jsem si udělala vlastní produkt, fotky tisknu na archivní papír. Takže dnes, v době digitálu, kdy má každý spoustu selfieček v mobilu a přijde o ně při první výměně mobilu, tak já fotky tisknu, aby vydržely více než sto let a nevybledly. Klienti je dostávají v luxusních boxech. Focení u mě probíhá tak, že přijde klientka, nalíčíme ji, s profesionální vizážistkou upravíme vlasy, v ateliéru máme garderobu šatů. Mám tam okolo sto šatů. Focení různě stylizujeme a pro tu ženu je to často úžasný zážitek, jsou z toho nadšené a mají památku na celý život.
Jaké byly začátky, ten přerod od zábavy k živnosti?
Paradoxně já jsem fotila a bavilo mě to asi tak osm let v kuse a říkala jsem si, že bych se tím chtěla jednou živit. Pořád jsem si před sebe kladla překážky a výmluvy, proč se tím neuživím. Takže jsem na to šla jinak. Vymyslela jsem si svůj vlastní produkt. Musela jsem se rozhodnout skočit do toho naplno. Musela jsem se jednoho dne nadechnout, zavřít oči a překročit svůj vlastní stín. A začalo to fungovat. Dala jsem do toho samozřejmě spoustu energie a spoustu síly a vzdělání.
Koho fotíte? Je to jen o ženách, nebo děláte například i rodinné fotografie?
V devadesáti procent případů to jsou ženy, které chtějí mít jednu svoji hezkou fotku. Každá si totiž myslí, že je nefotogenická, že jí to nesluší a že není dost hezká. A já všem ženám ukážu, že to tak není. A to, že nejsou fotogenické, to není jejich chyba, za to může ten, kdo je do té doby fotil. Ten zbytek je, když žena přemluví svého muže a své děti a přivede je na focení také, aby měli společnou fotku. A úplně nejmenší procento jsou starší lidé, kteří stále věří v hodnotu fotografie, chtějí mít kvalitní fotografii a vědí, že to je to jediné, co po nich zůstane jejich dětem.
K jakému účelu fotografie slouží? Je to většinou pro radost té ženy nebo pro potřebu do práce, a podle toho je také fotografování potřeba přizpůsobit?
Stává se dost často, že fotografii potřebuje třeba kvůli práci, nicméně ve většině případů je to, že chce mít dobrou fotku, která zůstane jejím dětem nebo vnoučatům. Moje klientky jsou většinou ženy nad čtyřicet let.
Působíte jen v Pardubickém kraji?
Vůbec ne. Jezdí za mnou lidé skutečně z celé republiky. Jezdí za mnou z Karlových Varů, z Českého Krumlova, z Ostravy i z Prahy. Teď buduji ateliér ve Valencii a už se mi začínají ozývat první klienti ve Španělsku. Fotím i v zahraničí, moje fotky se objevují v mezinárodních časopisech.
Jak se o vás klienti dozvídají?
To je moc sociálních sítí. Když se o mně dozví někdo ze zahraničí nebo z větší dálky, než jsou Pardubice, tak to jsou sociální sítě, případně díky nějakému vítězství, nebo když se objevím v nějakém časopise. V Pardubicích je to už osobním doporučením.
V čem je výsledek vaší práce unikátní? Asi není úplně samozřejmostí, že se vám ozývají lidé z celé republiky, natož z Evropy?
Já mám velmi specifický vizuální styl. Moje fotky vypadají na první pohled jako obrazy. Já se piluji s každým detailem, na té fotce neexistuje pixel, který bych já tam nechtěla. V podstatě maluji obraz, mám výtvarné portréty, a to ty lidi ke mně táhne.
Co zamýšlíte ve Valencii?
Teď se snažíme ve Valencii vybudovat fotoateliér. Plánuji tam nabízet fotografické kurzy, protože to je věc, kterou dělám i v České republice. Dělám kurzy pro fotografy, kteří se u mě sjíždějí z celé republiky. A chceme to rozšířit i na Španělsko, respektive o Valencii, kterou zbožňujeme. Jsme tam několikrát do roka. Naším dlouhodobým cílem je tam vybudovat fotohouse, což je prostor pro fotografy, kde se budou moci sjíždět z mezinárodního prostředí, budou tam moci společně tvořit, budou se tam pro ně organizovat kurzy, budeme tam zvát osobnosti.
