Napsali o nás > Inovovali jsme oděvy kvůli fluktuaci lidí v hotelnictví, říká živnostnice roku. Její výrobky putují do nejznámějších hotelů v Česku či Německu

Inovovali jsme oděvy kvůli fluktuaci lidí v hotelnictví, říká živnostnice roku. Její výrobky putují do nejznámějších hotelů v Česku či Německu

13. 12. 2018, ihned.z
13. 12. 2018 | Živnostník roku

Podnikatelka Kristina Tomandlová, která si letos odnesla ocenění České spořitelny Živnostník roku 2018, v sobě obchodnici nezapře. Prodávala džíny, dámskou konfekci, vlastní kolekce oblečení a nejdéle zatím prodává pracovní oděvy pro hotely nebo gastronomii. Činorodá žena už je sice v důchodu, ale sama říká, že odpočívat se zatím nechystá. Doma by to prý nevydržela. Takže plánuje třeba kurzy šití. "Doufáme, že by se z nich mohly rekrutovat šikovné švadlenky," míní. Ostatně, sama tak začínala. Šila si jen pro radost. Dnes vede malou firmu s devíti švadlenami, dodává oděvy pod značkou Erin do zahraničí a těší se, že si pořídí vlastní prostory pro dílnu, kde by se mohla potkávat se zákazníky.

HN: Jaké barvy a střihy pracovních uniforem jsou nyní in?

V oblasti pracovních uniforem se dělají stále jednoduché střihy, které upravujeme různými detaily typickými pro daného klienta. Výběr barev pak záleží na tom, co si zákazníci přejí, a podle toho, co jim ladí k vybavení hotelu a jejich imagi. Nejvíce se používá vínová nebo černá, ke které se dá vložit barevný proužek nebo detail, jenž hotel či školu zvýrazní.

HN: Vyvíjejí se nějak pracovní uniformy?

Změnily se například materiály. Dříve se šilo z klasické vlny, bavlny nebo lodenu, dnes se používají odlehčené polyestery nebo mercerovaná bavlna, aby se oděvy nežmolkovaly. Například uniformy pro pokojské šijeme z látek, které neabsorbují chemikálie, takže je hned nezničí. Z minulosti se naopak vrací vestozástěry. To jsou zástěry, které mají vpředu tvar vesty, zavazují se za krkem a nemají zadní díl. Obsluha se v tom cítí dobře, když je v létě horko, protože má volná záda. Situace v hotelnictví a gastronomii, kde je velká fluktuace zaměstnanců a hotely nechtějí utrácet každou chvíli za nové oděvy, nás donutila také k tomu, že jsme u vestozástěr zavedli posuvnou šňůru za krkem a spodní díl jsme udělali na knoflíky. Takže jedna vestozástěra má více velikostí a mohou ji použít různí zaměstnanci.

Pod značkou Erin šije firma Kristiny Tomandlové pracovní uniformy. Nyní pro ni pracuje devět švadlen, při velkých zakázkách oslovuje družstvo invalidů Styl v Plzni a další externí krejčové. Ročně ušijí 50 velkých zakázek pro hotely. Profesní oděvy firma šije například pro Grandhotel Pupp, Hotel Imperial či Savoy Westend v Karlových Varech nebo pro hotelové školy v Mariánských Lázních či Kladně. Díky spolupráci s německou společností Textilagentur šije i pro německý, rakouský a švýcarský trh. Loni měla firma obrat 2,1 milionu korun.

HN: Hotely si tedy častěji objednávají univerzální sady?

Ano, snažíme se jim tak výrobky i nabízet. Máme velkou výhodu, že spolupracujeme už přes 20 let s německou firmou Textilagentur, pro kterou vyrábíme, a ta naše produkty distribuuje do Švýcarska, Německa a Rakouska. S nimi se také radíme a vymýšlíme, jak bychom výrobky posunuli dál.

HN: Jakou inovaci jste vymyslela naposledy?

Například to posuvné zavazování u zástěr. Také jsme přišli na to, jak jinak využít látku s teflonovým zátěrem, která byla původně určená pro ubrusy. Díky zátěru látka nenasakuje tekutiny, takže když ji polijete, stečou z ní, aniž by zanechaly stopu. Z tohoto materiálu jsme začali dělat zástěry. Například pro Barmanskou asociaci, se kterou spolupracujeme, nebo pro Hotel Excelsior v Mariánských Lázních. Tam měli problémy při čokoládových zábalech, kdy si rychle zašpinili uniformy. Na této látce ale čokoláda nedrží.

HN: Co vás přivedlo ke krejčovině?

Není to můj původní obor, vystudovala jsem hotelovou školu v Praze. Ale ráda jsem si šila pro sebe, bylo to moje hobby. Řízením osudu jsem se dostala do oděvní firmy Triola Pragoděv, která se po revoluci přejmenovala na státní podnik Brita. Fabrika s 230 zaměstnanci tehdy sice šila část produkce do Německa, ale jinak neměla moc odbyt a za rok měli plné sklady. Ředitelka mě oslovila jako obchodní zástupkyni a mně se podařilo jejich konfekci dostat do obchodních domů v Česku a za rok sklady vyprodat. V roce 1993 mě pak oslovil zástupce OP Prostějov a firmy H.I.S., zda bych si nechtěla založit obchod s džínami v Karlových Varech. Tak jsem začala k práci v Britě ještě podnikat ve vlastní prodejně a zároveň jsem byla ještě obchodní zástupkyní družstva Oděva.

HN: Jak jste se od džín dostala k uniformám?

Jednoduše. V Britě jsem měla kamarádku, krejčovou, se kterou jsme pro tento podnik tvořily kolekce dámské konfekce a ta mi také upravovala džíny na míru v mé prodejně. Pak jsme se rozhodly, že budeme dělat oděvy pod mou značkou Erin. Měla jsem už vybudované obchodní kontakty, měla jsem jméno, takže jsme měly na čem stavět a pokračovaly jsme spolu v tvorbě vlastních kolekcí. Stejně jako s OP Prostějov jsem začala spolupracovat s Otavanem Třeboň, který dělá pracovní oděvy, a otevřela jsem si i jejich prodejnu. Generální ředitel Otavanu, Lubomír Skála, za mnou jednou přišel s tím, že chce svou pracovní kolekci dostat do Grandhotelu Pupp. Věděl, že jsem tam dlouhá léta dělala manažerku, mám tam ještě nějaké kontakty, a nabídl nám, že bychom případné úpravy uniforem dělaly v mém podniku s kolegyní. Takže mě na tuto cestu přivedl pan Skála. Díky tomu, že jsem vystudovala hotelovou školu, jsem to prostředí znala a věděla, co a jak potřebuje servírka, pokojská nebo recepční.

HN: Kdy jste přešla čistě na výrobu pracovních oděvů?

V roce 1995. Bylo to v době, kdy se na trhu objevilo více firem a nás začala válcovat levná konkurence z Číny. Najednou klesla poptávka po českých oděvech a já jsem zjistila, že se jen zakázkovou výrobou neuživím. Také má kamarádka krejčová se rozhodla, že začne podnikat sama, a odešla ode mě. Abych se uživila, domluvila jsem se s panem Skálou z Otavanu, že se více zaměřím na pracovní uniformy. V roce 1995 jsem pro svůj podnik získala výrobupro Hotelovou školu v Mariánských Lázních, potom jsem přibrala další školy a hotely.

Čtěte zde

HN: Jak jste se vyrovnávala s levnou čínskou konkurencí?

Přesvědčit některé zákazníky, aby si vzali naše dražší zboží s tím, že jim déle vydrží, bylo hodně těžké. Kolikrát jsem nevěděla, jestli se udržíme. Snažila jsem se to zákazníkům osobně vysvětlovat, jezdila jsem za nimi, oni jezdili na dílnu, tady jsem jim věnovala čas i mimo pracovní dobu, abych jim ukázala, jak se výrobky šijí. Osobně jsem jim vysvětlovala, v čem je naše výhoda. A ono se to pomaličku začalo obracet. Například hotely Bristol nebo Otava-Patria v Karlových Varech vlastní ruští majitelé, kteří pochopili, že chtějí mít uniformy sice lacino, ale kvalitní.

HN: Jak dnes sháníte nové švadleny? Co jim nabízíte navíc?

Hlavně rodinné prostředí, aby mohly skloubit rodinu s prací. Nyní u nás pracuje devět švadlen, při velkých zakázkách spolupracuji s družstvem invalidů Styl v Plzni a se čtyřmi externími švadlenami. Sháním ale i další. Je mi jedno, jestli přijdou do práce v šest nebo v sedm. Když jim nejede autobus domů, mohou tady zůstat a ušít si něco pro sebe nebo rodinu. Když potřebují volno, mají ho, když jsou nemocné, mohou zůstat doma a napracují si to, až bude potřeba. Pro mě je důležité, aby práce byla odvedená včas, abychom splnili to, co máme, a aby to bylo perfektní. Finanční benefity se snažím dávat podle možností.

HN: Jak se vaší živnosti loni dařilo?

Všechno jsme zvládli. Obrat jsme měli 2,1 milionu korun, ten si držíme tak nějak stejný. Vyrovnávali jsme ale ztrátu z minulosti, splácíme úvěry za stroje, auto, takže zisk byl velmi malý. Letos by to mělo být lepší. Získali jsme díky veletrhům dvě nové školy, vrací se nám stálí hoteloví zákazníci, ale ty větší zakázky jsou třeba jednou za dva roky, podle toho, jak klienti musí oděvy vyměňovat. Pořád šijeme i konfekci na zakázku.

HN: Kolik zakázek ročně míváte?

Kolem 50 velkých. Na jeden hotel to vychází asi 100 uniforem.

Vystudovala hotelovou školu v Praze-Klánovicích. Poté nastoupila do karlovarského Grandhotelu Pupp. Začínala tam jako servírka, následně 13 let v hotelu pracovala jako manažerka. Poté vystřídala různá povolání, vedla například školní jídelnu v Karlových Varech.

V roce 1991 přešla jako obchodní zástupkyně do podniku Brita. Odbyt hledala ale i jiným textilním podnikům. "Všechny profese mě posílily, něco mi daly a něco mě naučily," říká energická živnostnice.

V roce 1993 založila vlastní firmu. Nejdříve začala obchodovat s džínami H.I.S. v Karlových Varech, později si otevřela další obchod s pracovními uniformami pod Otavanem Třeboň. Od roku 1995 se věnuje výrobě oděvů pro hotely, wellness, gastronomii, lázně nebo hotelové školy.

Formálně už je v důchodu, v podnikání ale chce pokračovat. Má dvě dcery a čtyři vnoučata. Ve firmě jí pomáhá společník, který je rovněž jejím životním partnerem.

Kristina Tomandlová zvítězila v soutěži Česká spořitelna Živnostník roku 2018.

HN: Jak dlouho je trvá vyrobit?

Zhruba šest až deset týdnů, záleží na pracnosti, objednávce materiálu a výrobku. Naše výhoda je, že šijeme na míru. Všem zaměstnancům klienta založíme takzvaný měřenkový list, uvedeme tam všechny jeho míry. Potom všechno připravíme, nastříháme a zkoušíme buď tady u nás, nebo v jejich hotelu či škole, kam dojedeme. Pak výrobek došijeme a doděláme.

HN: Odkud objednáváte látky?

Z Nizozemska, spolupracujeme ale také s českou firmou Hedva.

HN: Plánujete také rozšířit výrobu. Jak a kdy?

Mám domluvenou spolupráci s paní, která v Karlových Varech založila studijní obor módní designér/návrhář. S ní bychom chtěly vytvořit takový prostor, kde bychom poskytovaly kurzy šití a různých technik. Odpoledne bychom u nás v dílně mohly dát prostor ženám, které se chtějí naučit šít. Myslíme si, že by se odsud mohly rekrutovat šikovné švadlenky.

HN: Kdy byste chtěly tyto kurzy zavést?

Příští rok. Zkoušíme dojednat i podporu s Czech­Investem, ale to je všechno v začátcích.

HN: Budete investovat do modernizace strojů?

Určitě. Jakmile je to trochu možné, nakupujeme další stroje. Teď jsme investovali do lisu na spojování látek, který je hodně drahý, ale nedá se bez něj pracovat. Když jsou látky jen zažehlené žehličkou a dáte oděv prát nebo vyčistit do čistírny, mohou se rozpojit a udělat bublinky, které už nespravíte. Pokud je ale dáte do lisu a zmáčknete, už se nikdy nerozpojí.

HN: Kolik takový lis stojí?

Tento byl starší, stál nějakých 50 tisíc korun. Investujeme v delším horizontu. Spolupracuji také se šikovným opravářem, jeho manželka pro nás zase dělá výšivky. Máme to postavené tak, že když mi dnes řeknete, že zítra potřebujete dvě zástěrky s vyšitým logem, tak vám garantuji, že je budete mít, protože vím, že když za ní přijdu večer a poprosím ji, bude to hotové. Taková flexibilita je pro zákazníky hodně důležitá.

HN: Je podnikání pro vás takto dlouhodobě udržitelné?

Vzhledem k tomu, že jsem přežila posledních 25 let, tak teď vidím světlo na konci tunelu. Vidím, že jsem se posunula dál, že jsem se udržela a mám šikovné švadleny a krejčové, které si váží práce. Když řeknu, že to musí být, tak děvčata napnou síly a jedeme, protože si jsou vědoma, že jsme jeden tým.

HN: Komu plánujete podnik předat?

Moje dcery, když viděly, jak je podnikání v našem oboru náročné, tak obě řekly, že do toho asi nepůjdou. Mám tady ale vedoucí výroby Jitku Šteklovou, která se mnou začínala jako mladá dívka a dnes má dva dospívající syny. Vrátila se mi po mateřských dovolených a chtěla se mnou spolupracovat, takže bych firmu chtěla předat jí.

Když jsme se o tom naposledy bavily před třemi lety, tak jí to přišlo ještě brzo. Takže ještě počkám, až jí dorostou děti. Ale zatím mi zdraví slouží a doma bych to stejně nevydržela.

Navíc mám teď takovou vizi, že bychom se přestěhovali do jiné budovy a měli svou vlastní dílnu, abychom už nemuseli být v náj­mu. Měli bychom tam prostory na kurzy a mohli bychom se tam setkávat. To se mi vždy vyplatilo - dávala jsem minimum do reklamy, ale se zákazníkem jsem si hodně povídala.