Příběhy úspěšných > Jan Holiš: Tradici houslařství v rodině přeci jen máme

Jan Holiš: Tradici houslařství v rodině přeci jen máme

V západočeských Lubech má houslařství staletou historii a rodina Holišových na ni úspěšně, i když nepřímo, navazuje a rozvíjí obor, který v sobě zahrnuje řemeslo i umění. Více v rozhovoru s jednatelem AKORD KVINT Janem Holišem.
17. 09. 2018 | Firma roku

Jaké jsou vaše první dojmy z úspěchu v krajském kole?
Máme ohromnou radost. Především nám dělají radost spokojení zákazníci. Největší radost mi dělá to, že také někdo zvnějšku ocenil naši dobrou práci, že naši lidi to neuslyší jenom od nás.

Čemu se AKORD KVINT věnuje?
Nějaké ponětí o tom, jak housle vypadají, má asi každý, každý už je slyšel hrát. No a naší úlohou je postavit je, což znamená velmi mnoho dílčích operací. Musí se pokácet ten správný strom, musí se správně nakrátit, sušit, přetřídit, vyfrézovat nebo vydlabat, sestavit správně dohromady. Ale není to jen o té samotné výrobě. My, vzhledem k tomu, že jsme malá firma, úplně všechno řešíme ve třech, musíme se věnovat úplně všemu, komunikaci se zákazníkem, marketingu, ale i vytírání podlahy.

Know-how při výrobě hudebních nástrojů je asi extrémně důležité. Nebude to patrně totéž, jako vyrobit stůl. Kde čerpáte znalosti, navazujete na nějakou tradici?
Samozřejmě nějakým způsobem navazujeme na tradici v místě, kde podnikáme, která sahá až do 17. století. Nicméně pořád je to řemeslo, a pokud se dělá poctivě stejně jako ten stůl, tak to není jednoduché. Je to také o tom, že musíme komunikovat s uživateli. V tom tkví naše know-how, bedlivě posloucháme, co potřebují, a snažíme se na to reagovat.

Musíte tedy spolupracovat i s odborníky vyloženě i na zvukovou stránku věci?
Možná nevýhoda, ale zároveň krása našeho řemesla je v tom, že pracujeme s přírodním materiálem. On se nedá úplně proměřit, nepostavíte každé housle stejné. U každého kusu je to jinak, musíte reagovat na materiál. Je to strašně moc o zkušenostech, a potom o konzultaci s pedagogy, hráči nebo velkoobchodníky na světovém trhu, protože ti určují, co chtějí.

Jak se z místních poměrů expanduje na zahraniční trhy?
Myslím si, že založit firmu podobnou té naší, je v této době u nás nadmíru obtížné. My jsme měli ohromné štěstí, že táta dříve ve státním podniku prošel úplně všemi profesemi, získal obrovskou zkušenost. Pak si založil v té době ještě se společníky firmu a po roce 1989 byla specifická doba, která se opakuje jednou za několik generací, prostě se uvolnil trh. Věci, které byly dlouhodobě zablokované, kdy existuje výhradní distribuce, a pak se trh otevřel. Táta měl odvahu dělat to pořádně a měl taky odvahu to nabídnout. Uchytilo se to, a pokud to děláte pořádně, tak dnes za nás hovoří produkty a naše značka. My v tuto chvíli intenzivně zákazníky nevyhledáváme, protože jsme vyprodáni. Spíše se snažíme mírně navyšovat kapacitu.

Jste z lokality, kde houslařství má obrovskou tradici. Navazujete na ni přímo, existuje delší rodinná tradice?
Neexistuje. Je to spíše náhoda. Nechci říci, že něco nemělo svůj vliv, mělo. Táta pochází z Moravy a přišel do učení do Lubů a ten obor mu byl svým způsobem vybrán. On se v něm ale zhlédl a zjistil, že mu byl vybrán dobře, že je to pravé, pro co se hodí. Pak si vzal maminku a moje babička je rodilá schönbašačka. Už v Lubech (dříve Schönbach) nenajdete moc takových rodin. A shodou okolností její tatínek byl také houslařem, takže přeci jenom tam nějaká návaznost je. Ale táta to nezačal dělat proto, že tady byla nějaká delší tradice, ta byla zapomenuta. Je pravdou, že naše začátky byly založeny především na německém trhu a právě na navazování styku s původními schönbašskými rodinami, hledali se odběratelé. A shodou okolností jsme se dozvěděli, že ti odběratelé v Německu jsou naši vzdálení příbuzní.