Proslavil vás především zákusek Dortletka, připravovaný dle letitého rodinného receptu. Jaký je její příběh?
Dortletka je naším rodinným stříbrem. Bohužel jak staří odcházeli, odcházel i recept a na Dortletku všichni jen vzpomínali. Měla jsem takový sen, původně jako dárek k tatínkovým šedesátinám, že ji znovu upeču. Především protože právě tatínek o ní stále mluvil. Měla jsem recept a ingredience, ale postup nikde. Dárek k šedesátinám jsem upekla a pak už se Dortletka jen zlepšovala. Tvar byl jasný, chuť byla jasná a postupně jsem se propracovala k originálu. Dávala jsem ji ochutnávat přátelům a známým. Všichni si ji pochvalovali a začali si objednávat. Takže jsem chodila do práce a po večerech jsem pekla Dortletky.
Kdy nastal ten zlomový bod, kdy jste si řekla, že do toho jdete?
Všude kolem sebe jsem viděla klesající úroveň cukráren a kaváren. V Roudnici nebylo prakticky nic, a když jsem si někam chtěla zajít s dětmi, nebylo kam. Přemítali jsme, jak by bylo to bylo hezké, kdybychom tu opět měli kavárnu 30. let. Snili jsme tak dlouho, až děti řekly, ať do toho jdu. Já jsem v tom snu zůstala a je to neskutečné. Tehdy jsem začala tajně jezdit z práce a učila se kuchařkou. Musela jsem stíhat práci i školu. Když jsem měla výuční list, kavárna se stávala reálnější. Poté jsem rok hledala prostor. Našla jsem nádherný starý dům s nádechem 30. let. Bylo to ale strašně těžké. S třemi dětmi jsem se vzdala stálého příjmu, půjčila jsem si peníze a dala tomu vše. První rok jsem si říkala, že už bych to nikdy neudělala. Druhý rok, že bych to možná už nikdy neudělala.
Jak se nyní díváte na rozhodnutí jít si za svým snem? Ještě když máte v ruce ocenění za nejlepšího živnostníka Ústeckého kraje.
V každém případě za to ty roky dřiny stály! Není to sice moje první ocenění, ale moc si ho užívám. První co jsem vyhrála, byla soutěž Rozjezdy. Tam mě děti vzali pod záminkou semináře a oni mě tam najednou vyhlásili jako vítěze. Měsíc na to jsem za Dortletku získala Regionální Potravinu. Můj bratr, který také podniká v gastronomii, mi říkal, abych to nestavila jen na ní. Já jí ale strašně věřím. Nikdo to nezná, lidem chutná a je to návrat ke kořenům. Mým hlavním cílem bylo pozvednout kavárenství a cukrářství na stejnou úroveň jako ve 20. - 30. letech. Je nádherné pozorovat, že naše kavárna je centrem společenského dění. Je úžasné, že to lidi chtějí a slyší na to!
