Příběhy úspěšných > Josef Fryzelka: Zájem o řemeslo je

Josef Fryzelka: Zájem o řemeslo je

Živnost Josefa Fryzelky je krásným příkladem toho, že tradiční řemesla jdou opět do módy. A nejen to, jsou schopné uživit, rozvíjejí se, přibírají nové podněty a daří se jim.
16. 10. 2017 | Živnostník roku

Jaké jsou vaše první dojmy?

Při té konkurenci, co byla v krajském finále, jsem to nečekal. Třetí místo možná, ale první místo, to ne. Každopádně je to vyznamenání nejen pro mě, ale pro moji rodinu. Bojovala se mnou, nebylo to lehké. Dva z mých synů se mnou pracují.

Co obnáší takové bednářství?

My se snažíme dělat tradiční bednářství, které se dělalo u nás na Valašsku. My jsme dříve byli více známí na Slovensku než na Moravě, protože na Moravě bylo hodně bednářů. Dodávali jsme na Slovensko. Co se dneska týká výroby, tak děláme hlavně sudy, to je základní věc.  Děláme od 5ti do 600ti litrů. Ale protože je málo dřeva, tak to horší dřevo zpracováváme na další výrobky. Poslední dobou jsou velkým požadavkem koupací kádě do saun, pivních lázní, velké kádě pro lihovary na zrání bylinek, kádě na vodu, na ovoce, na zelí. Pořád to funguje. Děláme v průměru padesát kusů kádí každý rok. Patnáct kusů necek na zabijačky. Každý rok to jde, takže se vracíme k tradici. Dělají se květináče do zahrad, ale i na Pražský hrad, do Květné zahrady Kroměříž, na hrady a zámky. Děláme i různé atypické věci, stoly do hospůdek v tom našem bednářském stylu. Takže zájem o řemeslo je.

Říkal jste, že není dost dřeva. Všude ho vidím spoustu. Co tím z vašeho pohledu myslíte?

Dřevo, to je naše základní surovina. Když nebude dřevo, nejsou bednáři. A já potřebuji dřevo, třeba dub. Vy vidíte strom v lese jako laik, ale já se dívám jinak. Aby tam nebyly větve, aby kůra byla rovnoletá, aby nebyla točená, prostě rovný strom, pěkný, hladký. To platí pro dub i modřín. Dnes je hodně lesa v držení soukromníků a oni nemají čas tam hospodařit, neořezávají větve, takže trošku binec v tomto směru.  Já mám také svoje lesy, já si je šlechtím. A je problém, že to kvalitní se vyváží, hlavně do Rakouska a Německa. A já nemůžu jít na velké tendry, kde bych koupil mnoho tun dřeva. Mám samozřejmě okruh lesáků, ale ti musí v první řadě zásobit svoje firmy, takže v tomto je to náročné.

Jak probíhá vlastní bednářská práce?

Dřevo je základ, ale co je podmínka, že musí být v zimě vytěžené. Já těžím v prosinci, maximálně únoru, zimní těžba, ne letní těžba. To dřevo musí vyzrávat přírodně minimálně dva roky pro naše řemeslo. Já dám do sušárny dřevo třeba na vany, ale až po roce vysušení. Pak mám sezónní věci, třeba na podzim se dělají velké sudy vinařům, vany se dělají čtyřikrát do roka, mám takové turnusy. Květináče a kádě na vodu se dělají na jaře. Děláme kádě na vodu pod okap, to je úplně nová práce. Dalším trendem je bednářská práce pro brusiče skla. Oni potřebují speciální vaničky na broušení skla. A když jsem se jich zeptal, proč si nevezmou plast nebo plech, oni řekli ne, my chceme dřevo. My když ťukneme sklem do dřeva, nám se nerozbije.

Vypadá to, že bednářství má velkou budoucnost. Jak to vidíte?

Já to dneska vidím velice dobře. Nebyl jsem dříve takový optimista, když jsem přebíral živnost po otci. Dnes jsme žádaní u vinařů, kteří chtějí dělat poctivé víno v dubových nebo akátových sudech. I ostatní výrobky, vrací se ta generace prostě zpátky ke dřevu.

Pokračování živnosti máte svými syny zajištěno…

Mně táta řekl, buď budeš bednářem, nebo půjdeš ven z baráku. Můj nejstarší syn si udělal průmyslovku a chtěl jít na vysokou školu. Nebránil jsem mu, ale říkal jsem mu, že jak si udělá vysokou školu, tak už se domů nevrátí. Takže jsem ho zviklal, jemně, ne tak tvrdě. Nakonec zůstal. Nejmladší syn je dnes také rád, že je u nás. Věřím, že budou pokračovat. Nejstarší syn už mě zastoupí ve všem, už zná všechny technologické postupy. Nejmladší syn má zase jiné přednosti, takže se doplňujeme. Dovedeme si říct cokoli, nikdy se pro to na sebe nezlobíme. Je to pro dobro věci.