Napsali o nás > „Místo rodokmenů píšu rodinné kroniky, Chci, aby se čtenář do doby přenesl,“ říká genealožka Lenka Peremská

„Místo rodokmenů píšu rodinné kroniky, Chci, aby se čtenář do doby přenesl,“ říká genealožka Lenka Peremská

8. 12. 2017, Benešovský deník
08. 12. 2017 | Živnostník roku

Lidé se na ni nejčastěji obracejí, když je potká nějaký zásadní zlom v životě, například jim zemře člen rodiny.

V takovém okamžiku se na chvíli zastaví a ohlédnou se zpět.

Střední Čechy – Genealožka Lenka Peremská z Unhoště na Kladensku se věnuje sestavování rodokmenů už více než 7 let a jak prozradila v rozhovoru pro Deník, práci by neměnila za nic na světě. Využije při ní svou lásku k historii i ke psaní. Výsledek, který klientům odevzdává, není čistý rodokmen, ale rodinná kronika. Na podzim Lenka Peremská uspěla v soutěži Živnostník roku Středočeského kraje a postoupila do celostátního kola. Výhru přirovnává k poplácání po zádech, že dělá svou práci dobře. Ostatně, svědčí o tom i obrovský zájem o její služby – do roku 2019 má termíny plné.

* Kolik máte v současnosti rozpracovaných rodokmenů?

Mám několik spolupracovníků, takže si mohu dovolit dělat na několika rodokmenech zároveň. Rámcově máme rozpracované tak čtyři až pět rodokmenů. Ty, které jdou dobře, se nám daří dokončit do měsíce, ty složitější se mohou protáhnout i na půl roku.

* Na jednom rodokmenu tedy dělá více lidí?

Práci máme rozdělenou. Zaměstnávám odborníky, kteří dohledávají, ty, co píší, a korektory. Nad nimi jsem já jako supervizorka. Rodokmen se ke mně vlastně dostává už v rozpracované formě a já mu dávám konečnou podobu. Každý rodokmen tedy projde více rukama. Pokud jde ale o samotné dohledávání, tedy genealogický výzkum, tak jsem raději, když ho dělá jeden člověk. Někdy se stává, že se mu nedaří s nějakou věcí dlouhodobě pohnout, takže ho potom předává kolegovi.

* Máte v šuplíku i rodokmeny které se vám nedaří dokončit?

Jedno takové memento mám doma už rok a půl. Jednoduše k němu nemůžeme zjistit údaje, které potřebujeme, ač víme, že jsou zjistitelné. Pokud víme, že jsou prameny nedohledatelné, tak rodokmen vracíme neúplný. Pár klientů už nám řeklo, ať si ho zatím necháme, že se informace třeba ještě objeví.

* Zaujalo mě, že jako výslednou práci neodevzdáváte strohé informace, ale v podstatě psanou kroniku dané rodiny, a jednotlivé členy dáváte i do kontextu historických událostí. To nebývá u genealogů běžné.

Mým cílem je vytvořit příběh, přeformulovat informace tak, aby se jeho čtenář dokázal přenést do té doby. Samozřejmě to ale není tak, že bych psala beletrii, to by ani nešlo, musím se opírat o historická fakta.

* Co se dá z historických pramenů o našich předcích kromě data narození, úmrtí a povolání ještě zjistit?

Z matrik a dalších materiálů vyčteme, kde bydleli, jak se stěhovali a jak vypadal jejich grunt, pokud nějaký měli. Dozvíme se i příčinu úmrtí. Sčítání lidu nám prozradí, kdo všechno na gruntu bydlel, a to včetně služebnictva a čeledínů. Najdeme tam například i to, kolik měli slepic, včelích úlů a podobně. Hodně nám pomáhají i kroniky, které přibližují život v dané obci.

* Jezdíte po těch místech, nebo vám stačí internet?

Většinou mi stačí internet, ale pokud je ta lokalita někde v blízkosti, tak se tam už jen ze zvědavosti jedu podívat. V tom jsem asi trochu šílená. Je pro mě důležité mít představu o tom, jak vypadá místo, o kterém píšu. Staré statky a grunty fotím, dívám se i na kostely a hřbitovy. Pokud je lokalita dál, vysílám tam spolupracovníky, nebo si vyhledávám fotky přes Google maps.

* Jak často se vám stává, že vás bádání zavede do zahraničí?

Občas, ale tam nejezdím, přece jen mám doma malé děti. Naštěstí u nás digitalizace pokročila natolik, že některé archivy mají i přeshraniční spolupráci. Nejčastěji asi pracujeme s vídeňskými a vůbec rakouskými archivy, odtamtud přišlo hodně našich předků, nebo minimálně tam někdo z nich odešel, porodil a zase se vrátil. Stejně tak musíme často pátrat i v německých archivech, a to především u klientů, jehož rodiče nebo prarodiče pocházejí třeba z oblasti západních Čech.

* Do jakého období se při bádání bez problému dostanete a jaký je váš rekord?

Většinou se hravě dostaneme před rok 1800, pak záleží na tom, čím dotyčný byl a kde žil. Potíž nastává v období třicetileté války, kdy u nás nezůstal kámen na kameni. Šance, že z této doby genealog něco vypátrá, je mizivá. A můj rekord? Vlastním výzkumem jsem se dostala do roku 1580, kde se mi podařilo napojit se na šlechtickou větev, která měla svou genealogii již zpracovanou, a tím jsem se dostala až do poloviny 13. století.

* Měla jste v rodokmenu nějaké neobvyklé povolání?

Nedávno jsem vyzkoumala kramáře světem jdoucího a loutkoherce. Taková povolání jsou pro genealogy spíše neštěstím, protože informace o těchto lidech se v archivech dohledávají asi jako jehla v kupce sena. A jaká byla opravdu neobvyklá? Narazila jsem například na drnomistry neboli pohodné, což byli lidé, kteří se starali o uhynulá zvířata. Bylo jich málo a patřili k sociálně vyloučené skupině, třeba jako katové.

* Jak velký problém jsou při bádání genealogů nemanželské děti?

Tak to není žádný problém, v rodokmenu je má úplně každý. Stává se opravdu jen výjimečně, aby byl rodokmen takříkajíc čistý, bez nemanželských dětí. Vždy tam nějaké někomu ulítne. Pokud není otcovská kolonka vyplněná, tak otce nedohledáme, s tím se musí klient smířit. Při sestavování rodokmenů se řídím pouze tím, co existuje v písemném materiálu, nestačí mi, když mi klient například poví rodinnou legendu o babičce, která se spustila se zámeckým pánem. Jako genealog ji potvrdit nemůžu, to je spíše práce genetiků.

* Legendy v rodinách se stále ještě přenášejí?

 Ano, ale naštěstí je většina mých klientů rozumná a netrvá na nich. Byli ale i tací, kteří si trvali na tom, že jsou modré krve, ačkoliv jsme při důkladném bádání neobjevili v jejich rodu jediného šlechtice.

* To asi zklame, ale stalo se vám, že jste klientovi musela říct nějakou opravdu nepříjemnou zprávu?

Jednou jsem musela klientovi oznámit, že jeho dědeček byl nemanželský syn. Netušil to, přestože měl doma dědečkův rodný list, kde to bylo napsané. V jeho rodině bylo tabu o tom mluvit a jeho nenapadalo se do rodného listu podívat. Vzalo ho to hodně. Často stojím také před situací, že musím lidem oznámit, že třeba z deseti dětí jejich praprapředků přežil jen jeden potomek, který vyvedl krev dál. Není to líbivé čtení, to se nedá napsat tak, aby u toho člověk nebyl hodně dojatý.

* Na co se klientů ptáte při prvním kontaktu? Ten je asi osobní, že?

Osobní kontakt napoprvé právě vůbec nepotřebuji, ten většinou probíhá přes e-mail. Stačí mi, když mi napíšou, jak rozsáhlý rodokmen chtějí zpracovat a od jakého předka mám genealogický výzkum začít provádět. K té osobě pak potřebuji i jeho nebo její osobní dokumenty, především pak rodný list. V této fázi se ptám právě i na zmíněné rodinné historky a legendy, které mohu zanést do kroniky a uchovat je pro další generace.

* Jak dalece lidé své předky znají, předpokládám, že prarodiče ano, ale dál?

Babičky a dědy si většinou pamatují, ale divila byste se, jak velký problém pro ně je vzpomenout si na rodná příjmení babiček. A natož pak prababiček, ty znají většinou už jen z vyprávění. Ale svým způsobem je to pochopitelné, vždyť ne jiné to bude s námi. Paměť je krátká. Zní to strašně ale naši pravnuci už o nás nebudou vědět téměř nic.

* To nezní moc vesele. Nemyslíte si, že je to spíš příznačné pro naši dobu, že si nepamatujeme naše předky? Oni na těch svých asi víc lpěli, ne?

 Asi ano, dnešní doba je v tomto smyslu bohužel trochu odosobněná. Ale ten trend, kdy se lidé znova vracejí ke kořenům, je v poslední době velmi patrný. Doufám, že vydrží, pro mě jako pro genealoga je to určitě dobře.

* Co lidi nejčastěji přivede k tomu, aby se chtěli dozvědět něco o svých předcích?

 Většinou nějaký životní zlom, například narození dítěte, anebo v smrt v rodině, to bývá vůbec nejčastější. Anebo mají v rodině už hodně starého člena a chtějí mu dát dárek k nějakému výročí.

* Jak se díváte na to, že sestavování rodokmenů začíná být poměrně snadné – existují různé vychytávky jako například mobilní aplikace, které propojí vzdálené příbuzné, navíc většina matrik je přístupná na internetu. Netrpí tím vaše živnost?

 Vůbec ne. Mnoho lidí si myslí, že udělat si rodokmen je jednoduché, ale není to tak. Člověk si to musí opravdu vydřít. Musí vědět, kam má pro informace jít, u starších zápisů musí umět číst stará písma. Internet může být sice jistým pomocníkem, ale to samotné pátrání za vás neudělá. Na nedostatek zakázek si stěžovat nemohu, v tuto chvíli už objednávky spíše nepřijímám, do roku 2019 mám plno. Jak jste se dostala k sestavování rodokmenů? První jste dělala pro sebe? Vlastně ano, ačkoliv ho do dnešního dne nemám dokončený. U mě to ale nebylo tak, že bych se genealogií nejprve bavila a pak se rozhodla, že se jí začnu i živit, ale vědomě jsem hledala povolání, které bych dělala ráda a zároveň mě uživilo i do budoucna. Věděla jsem, že při něm chci uplatnit svou lásku pro historii a ke psaní. Shodou okolností jsem se dostala k rodokmenům. Od začátku jsem věděla, že je to přesně to, co chci dělat.