Aktuality > Můj život řídí asi nějaký tkalcovský duch

Můj život řídí asi nějaký tkalcovský duch

Josef Fidler! Jedna z nejvýraznějších osobností loňských podnikatelských soutěží a hrdý držitel ocenění Česká spořitelna Živnostník roku 2018 Pardubického kraje. Pojďme se podívat, jak se živnost, která je pro něj posláním, dá dělat s neutuchajícím nadšením.
01. 02. 2019 | Živnostník roku

Na Betlémě…
Tkalcovna Na Betlémě stojí v prostředí původních městských roubenek v Hlinsku. Domky se tady na místě původních pastvin začaly stavět už v době zrušení nevolnictví. Tkalci, hrnčíři a ševci nepotřebovali žádné pozemky, takže se zde začaly stavět domky nahuštěné jeden vedle druhého. Lidé si museli pomáhat, protože by jinak nepřežili. Až dnes to tu působí jako těžká romantika… V jedné chalupě ale žilo i dvanáct lidí, obytná byla jen jedna místnost s kamny.

Záchrana Betléma začala intenzivně probíhat až v 80. letech. Do té doby byl Betlém předlistopadovému režimu trnem v oku, měly zde stát paneláky. Různí umělci a akademici ale začali bojovat za jeho záchranu. To už tu stály buldozery, takže záchrana přišla opravdu v hodině dvanácté. Největší zásluhu na tom mají Ilona Vojancová a Magda Křivanová z Národního památkového ústavu.

 

Tkalcovský základ v chalupě je!
Chalupu, kde dneska pracuje Josef Fidler, postavil kolem roku 1799 hrnčíř František Bělovský. Ale už v roce 1806 ji prodal rodině tkalců, kteří zde žili až do 50. let 20. století. Možná právě proto se tu tkalcovství daří. Bývaly tady čtyři stavy, tkala se žinylka, ale pak se rozmohly textilní fabriky a ze členů rodiny se stali tovární dělníci.

Původ technologie je ve Francii
Žinylka, kterou pan Fidler vyrábí, pochází z Francie. Chenille znamená francouzsky housenka a počeštěním vzniklo právě slovo žinylka. V zemi galského kohouta se od počátku 18. století tkalo trošku jiným způsobem. Používalo se přírodní hedvábí, dělaly se tapiserie, gobelíny. Výroba byla neskutečně nákladná. Ve Francii technologie vymizela, ale kolem roku 1884 se díky panu Taussigovi, který tady měl fabriku, dostává přes Vídeň do Hlinska. Zásluhou Josefa Laška došlo v Hlinsku k úpravě výroby a žinylka dostala úplně jiné vlastnosti. Základní rozdíl mezi francouzskou a hlineckou žinylkou je v podobě vlasu – francouzská má vlas jen z jedné strany. Josef Lašek, který výrobu upravil, udělal ze žinylky v podstatě kruhovou přízi. Je lehká a neuvěřitelně hřejivá!

Žinylka je tkanina typická pro Hlinsko
Žinylka měla obrovský význam v dobách první republiky. Jen v roce 1928 byl hrubý obrat v žinylce bezmála 80 milionů tehdejších korun. Díky žinylce se stalo Hlinsko světoznámé. Hlinecká žinylka se dostala do Paříže, Londýna, Říma, New Yorku, Sydney i Tokia. Tam všude znali Hlinsko díky žinylce.

Moje životní osudy měly být úplně jiné…
Josef Fidler pochází z vesnice Čertovina kousek od Hlinska. Asi v sedmi nebo osmi letech objevil pod vánočním stromkem elektrický vláček. A celé dětství se věnoval kolejišti a všemu kolem něj. Mašinky se ale dvakrát projely a on koleje zboural. Bavilo ho stavět, a tak směřoval na obor železničního stavitelství. Měl hotové přijímačky, jenže na vstupní zdravotní prohlídce se zjistily problémy se zády a páteří a sen se rozplynul. Nastala panika, co dál. Tenkrát přišel náborář z Technolenu, jestli se nechce jít učit seřizovačem průmyslových stavů. Bylo mu to v podstatě jedno, jeho sen se rozplynul. Učiliště bylo v Jeseníku, šest hodin vlakem každý pátek, každou neděli. Skutečná ironie osudu – chtěl projektovat tratě a teď měl trávit ve vlaku desítky hodin jako cestující. Raději jezdil autobusem.

Ve druháku měl praxi v průmyslové tkalcovně, kde zjistil, že ho nitě, stavy, člunky, cívky a tkalcovské uzly prostě baví. Ze spolužáků měl nejvyšší kvalitu zboží a nejvíce utkaných metrů. Dávali ho dokonce za vzor, ale on nad tím nepřemýšlel. Doma si mezi druhákem a třeťákem sestavil první dřevěný ruční stav. Paprsek a nitěnky, což jsou kovové součásti, které si sám nedokázal udělat, mu sehnala tehdejší mistrová. A zjistil ke své hrůze, že ho ruční tkalcovství baví více než strojní.

Junior, Rychloběh a Maxmilián
Dnes má tři stavy, každý má své jméno. Junior, na něm ručně tká základ na žinylku, takzvané předdílo. Je potřeba předem spočítat, kolik předdíla bude například na šálu nebo koberec potřeba. Do každého se zatkává jiný materiál. Rychloběh, to je skutečný pracant. A Max nahradil původní stav z roku 1836. Ten už byl pokřivený a když začala spolupráce s folklorními soubory, bylo potřeba většího a širšího stavu, na kterém je možné vyrobit kvalitní a rozměrově velké zboží.

 

Teď už je to dobrý, ale to jenom díky tomu, že to člověk přežil
Ze začátku pracoval Josef Fidler od rána do večera, metodou pokusu a omylu. Ve čtyři ráno nástup do chalupy a odchod o půlnoci, v jednu. Začínal se šálami, utěrkami a koberečky. První sezóna byla díky akcím na nedalekém Veselém kopci docela dobrá. Jenže přišel říjen, listopad, návštěvníci přestali chodit, bylo jen pár objednávek na Vánoce. Začalo se řešit, co leden, únor, březen, a nikde ani noha. Ale chalupa – jak říká pan Fidler – sem posílala správné lidi, a tím se živnost v počátcích zachránila. Přišla vedoucí folklorního souboru s tím, že by potřebovali velké šátky. Pak začali volat další a díky folkloru začala práce nabírat obrátky. Některý soubor mu dává volnou ruku, ale některý přinese vzorek a musí to být přesně podle něj. Jsou to folklorní soubory z jižní Moravy, kde co vesnice, to jiný kroj. Úplnou novinkou jsou dětské šátky, které se dříve vůbec netkaly. Když dosloužil šátek, roztrhal se a dával se dětem.

Pro dnešní, moderní ženy dělá nádherné šály a plédy. Autentický vzor, dělá třeba hlineckou krajku. Na léto jak dělané, je to lehké, vzdušné, vypadá krásně, čiší z toho ruční práce. Ženy, které hledají nějaký módní doplněk přes šaty, košile, trička a podobně, doslova šílejí. Je to také Fidlerova vlajková loď rozvíjející se spolupráce s módní návrhářkou Beatou Rajskou. Pro ni dělá speciální zdobení, jednoduché přehozy přes šaty.

 

 

Každý, kdo sem přijde, se diví, že nejsem v kroji
Josef Fidler říká, že není žádná expozice, že řeší tkalcovinu a pracuje. Nic nepředvádí, prostě dělá. Vznikly už žinylkové výrobky jako oficiální dar Pardubického kraje, což je fantastické. Díky hejtmanovi a vedení Pardubického kraji už má žinylkovou šálu třeba dánská velvyslankyně.

Pracovní den… Člověk necítí únavu, protože přišla zodpovědnost
Ze začátku se nedovedl práce nabažit. Byl v chalupě od rána do večera – ruční práce prostě není hotová za hodinu. Ze začátku byla chalupa běžně otevřená návštěvníkům Betléma. Z toho plynul problém, protože tu byla velká návštěvnost, ale málo času na práci. Doháněl to po večerech a ráno. Pomalu ale zjišťoval, že tak to prostě dál nejde. Přišel někdo, povídal, dvě hodiny byly pryč a co teď. V současné době je možné se zastavit po telefonické domluvě. Neživí ho povídání, ale výroba. Teď je prostor na práci a čas na lidi, kteří si opravdu zavolají.

Připravuji žinylkovou šálu pro britskou královnu
Od prosince 2018 je žinylka zapsána na seznamu nemateriálního kulturního dědictví České republiky. Josef Fidler je jediný v Evropě, kdo ji ručně tká. Jeho vizí je, aby žinylka reprezentovala nejen Hlinsko, ale i Českou republiku. Plánuje velkolepý návrat žinylky do Francie. Už to dostává konkrétní rysy, ale organizace dá ještě hodně zabrat. Aktuálně se chystá na výrobu šály pro královnu Alžbětu II., což bude trumf a pocta hlineckým tkalcům, protože se do Anglie žinylka hodně vyvážela. Po šedesáti letech uvidí v Anglii ručně tkanou žinylku.