Živnostníkem roku 2021 na jihu Čech se stala
Markéta Blažková. Hostům chystá ubytování u rybníků na Jindřichohradecku už patnáct let.
5plus2 ROZHOVOR PŘÍBRAZ / Přístup k práci a hostům je klíčový podle vítězky jihočeského kola soutěže Živnostník roku Markéty Blažkové (46 let). Ta provozuje v Příbrazi na Jindřichohradecku penzion už 15 let.
* Co pro vás ocenění znamená?
Vnímám ho jako ohodnocení své práce. Spousta lidí si podle mě nedokáže představit, co všechno obnáší provozování penzionu. Není to jen o počtu aut, která máme zaparkovaná před domem. Je to hlavně o tom, že člověk jede naplno 12 až 14 hodin denně. Je to tedy takové symbolické ocenění nejen mé práce, ale všech, kteří mi na penzionu pomáhají. Včetně členů rodiny a brigádníků.
* V soutěži jste uspěla už v roce 2019, kdy jste skončila druhá. Čemu připisujete svůj úspěch?
To asi nedokážu posoudit. Záleží také na skladbě nominovaných účastníků soutěže, jaká řemesla a živnosti se tam sejdou. Neřekla bych, že zrovna ubytovací služby jsou preferované. Já sama znám spoustu šikovných řemeslníků, kteří by si to ocenění určitě také zasloužili. Zřejmě záleží trošku i na štěstí, jak se ten daný ročník zrovna poskládá.
* Jak se živnostník může do takovéto soutěže dostat?
Letos nás oslovili přímo organizátoři. Podle mě právě díky tomu, že jsme se soutěže účastnili už před dvěma lety. Upřímně už si ale nepamatuji, jak na nás tenkrát vlastně přišli.
* Při předání jste mluvila o lásce, empatii a citu, které jsou důležité pro jakoukoli činnost. Vidinou nemůže podle vás být pouze prospěch a zisk. Vyplácí se vám tenhle přístup?
Pokud bychom k práci takhle nepřistupovali, určitě bychom nebyli v situaci, že máme objednávky ubytování na dva roky dopředu. Právě přístup k práci a k hostům je podle mě nejdůležitější.
* Láska je také název jednoho z vašich apartmánů. Další Dobrá vůle, Naděje, Rod nebo Víra. Není to příliš patetické?
Není. (směje se) To nemá nic společného s přístupem k životu. Náš penzion je situovaný v rybniční soustavě u Lomnice nad Lužnicí. A Dobrá vůle, Naděje nebo Láska jsou názvy jednotlivých rybníků. I název penzionu je vlastně pojmenován po rybníku Příbrazský.
* Pro jaké hosty je penzion určený?
Jsou to rodiny s dětmi. Na tom jsme začali stavět od začátku. Tenkrát bylo našim dcerám čtyři a jeden rok, a tak jsme si dávali dohromady, co je pro nás důležité, když jedeme někam na dovolenou. Auto přece jen není nafukovací a člověk s sebou nechce vozit úplně všechno. Proto našim hostům nabízíme třeba nočník, stoličku pod umyvadlem nebo dětské postýlky a vaničky. Postupně k nám začali více jezdit i senioři. Pro mladé bezdětné páry je tu asi moc klid.
* Penzion není typická moderní stavba. Jde o zemědělskou usedlost. Povíte nám něco více k její historii?
Budova je zapsaná už v prvních kronikách obce Příbraz z roku 1640. Vždycky to býval grunt. Po 1. světové válce tu jeden ze synů tehdejších majitelů začal pálit cihly, což v důsledku krize ale brzy zkrachovalo. Po 2. světové válce objekt spadl do správy JZD. V jídelně, kde teď sedíme, tenkrát parkovaly traktory. Když jsme s manželem statek kupovali, už byl šest let ve vlastnictví banky. Zajímavostí je, že tady u nás na zahradě křtila Církev československá husitská děti. V době první republiky, než se v obci dostavěl kostel. To je pro nás taková hezká symbióza, protože jako rodina se k této církvi hlásíme. Celý statek byl tenkrát středobodem všeho dění.
* Využili jste dříve k budování penzionu nějakou dotaci?
První dva apartmány jsme platili ze svého. Na rozšíření penzionu v letech 2009–2010 jsme získali dotaci pro začínající podnikatele od ministerstva zemědělství. Díky tomu jsme mohli postavit další tři apartmány. Tehdy jsem ukončila mateřskou a při pěti apartmánech už byl penzion celkem životaschopný. Dnes máme apartmánů devět.
* Do podnikání jste se pustila v roce 2007. Co byl ten hlavní impulz?
Tehdy jsem byla rok na mateřské s druhým dítětem. Předtím jsem pracovala v mezinárodní kamionové dopravě jako dispečerka. A denní dojíždění do Budějovic úplně nejde skloubit s dvěma malými dětmi. Takže jsme s manželem hledali nejvhodnější řešení situace.
* Co pro vás bylo před 15 lety nejnáročnější? Co vám naopak pomohlo?
My jsme tím vším hezky proplouvali. O tom záměru provozovat penzion jsem nikdy nepochybovala. Manžel jako ekonom měl vždy všechno dobře spočítané a zpočátku měl trochu obavy, aby se nám podařilo apartmány obsadit. Toho jsem se ale já nikdy nebála. A to se nakonec opravdu dělo, obsazeno jsme měli od počátku vlastně vždycky. Všechno na sebe plynule navazovalo. Dalších 50 až 70 procent hostů přibylo s restaurací.
