Čemu se věnujete?
Jsem umělecký sedlář a brašnář. Vyrábím předměty denní potřeby jak pro jezdce na koních, tak pro běžné zákazníky, to znamená peněženky, opasky nebo dárkové předměty. Základ stojí na westernovém sedlářství, pouzdrech na zbraně a nože, peněženkách a opascích.
Jak vás napadlo, věnovat se tomuto řemeslu?
Chodil jsem na užitou kresbu a malbu, takže mám nějaké umělecké sklony. Chtěl jsem si nejdříve udělat pro sebe pouzdro na nůž, pak jsem začal dělat nějaké výrobky pro ostatní a tak se to nějak nabalovalo.
Jak se Vám první pouzdro na nůž povedlo?
Já ho mám schované a ukazuji ho na workshopech, které pořádám pro svoje klienty, aby nebyli trudomyslní, když začínají. Je to jenom o odhodlání toho člověka.
Kam jste se od toho prvního pouzdra posunul dnes?
To první pouzdro bylo hrozně zpracované, a já jsem se pak začal zabývat řezbou do kůže, to je metoda leather carving, tedy zdobení kůže. Teď také dělám pouzdra, ale už jsou na úplně jiné úrovni. Zdobení dělám teprve třetím rokem a srovnávám to s řemeslníky v Japonsku a ve Spojených státech, kteří to dělají desítky let, třeba v několikáté generaci. Příští rok dostanu černé na bílém, jak si stojím, protože za rok je ve Sheridanu ve Wyomingu celosvětová soutěž těch, co pracují s kůží a tam uvidím, jak si moje výrobky stojí mezi světovou špičkou.
Jak v praxi Vaše práce vypadá? Vytvoříte výrobky a někdo si je koupí, nebo někdo řekne, já chci, aby výrobek vypadal tak a tak?
V drtivé většině je to zakázková výroba pro klienta, který mi dá svoji vizi. Já ji zpracuji, upravím a pak výsledný produkt posílám klientovi. Ale snažím se mít i nějakou základnu vlastních výrobků na dílně kvůli ukázce barev, materiálů a provedení.
Co je nejdůležitější mít v dílně, ať už je to cokoli?
Nářadí a asi každodenní inspiraci. Nářadí sedlářského oboru je velmi specifické, u nás už ho nikdo nedělá. Já mám nářadí z pozůstalostí a kupuji ho v Japonsku a ve Spojených státech, kde je velká základna pro tento obor. A ta fantazie je pro mě taková, že já nestačím zpracovávat své nápady v čase, který mám. Mám sešit, kam si maluji nápady a postupně je zpracovávám.
Jak si na tom stojí obor v rámci České republiky?
Tady je sedlářů ne dost, ale jsou tu, výborní sedláři a je tu velká laická základna lidí, kteří to dělají jako hobby. A ti mně právě jezdí na kurzy. Takže poměrně se to drží a funguje, ale je tu malé zázemí v nářadí, v koželužnách. Pro porovnání se Spojenými státy, kde je to kultura, tak tam jsou obchody vyloženě pro toto řemeslo, je tam řada koželužen, takže je tam daleko jednodušší s tím začít, ale tady Češi zase umí z mála vytvořit něco.
Dá se rozeznat výrobek od nás a z Ameriky?
Třeba teď jsem dostal jeden vzorek kůže z jedné americké koželužny a budu zkoušet. Říká se o ní, že je nejlepší pro řezbu, tak budu zkoušet a srovnávat s tuzemskou. Já jsem s tuzemskou spokojený, ale bohužel, není tady zázemí v prostředcích na úpravu kůže, v barvách a v nářadí. Vozí se ze zahraničí a je to poznat. Ale jinak laik původ výrobku nepozná, já už podle vzhledu odhadnu práci toho kterého sedláře, kterého sleduji. Oni jsou v tom podepsaní, to je jako v malbě obrazů nebo sochařství.
Jaké máte plány do budoucna?
Určitě neustálé zlepšování sebe jakožto řemeslníka, ale mým cílem je teď účast v Sheridanu ve Wyomingu na celosvětové řezbářské soutěži, která se koná příští rok, abych si změřil síly s těmi nejlepšími na světě. Ze Sheridanu pochází Don King a Kingovo sedlářství je mezi řezbáři do kůže fenomén, protože Don King dal základ pro sheridanské řezby, které jsou v našem oboru nejběžnější.
