Aktuality > Nikoli tradice, ale bohatá a inspirující historie

Nikoli tradice, ale bohatá a inspirující historie

Na jejich nástrojích začínali například Šimon a Matouš Michalovi, kteří jsou dnes členy jednoho z nejlepších symfonických orchestrů na světě, Chicago Symphony Orchestra, nebo Anička Skálová, která byla členkou San Diego Symphony Orchestra a dnes působí v Sydney. Školní, studentské, koncertní a mistrovské housle vysoké kvality vyváží do třiceti zemí světa. To je Akord Kvint, Vodafone Firma roku 2018 Karlovarského kraje, to jsou Holišovi.
12. 04. 2019 | Firma roku

Daří se jim skvěle, prožívají zlaté časy
Poprvé v historii firmy přesáhli hranici obratu 20 milionů, což pro spoustu podnikatelů není žádné závratné číslo, ale v jejich odvětví je to velký úspěch. Jejich cílem není stát se továrnou. Zůstávají malou manufakturou, protože se nechtějí vzdát přímého kontaktu se zaměstnanci, s nimiž tráví i volný čas, ani se samotnými houslemi. Jako majitelé osobně nakupují materiál a většinu nástrojů také osobně přehrávají. To je klíč k úspěchu společnosti vyrábějící smyčcové hudební nástroje se sídlem v Lubech nedaleko Chebu.

Zaměstnanci soutěž vyloženě prožívali
Do soutěže firmu přihlásili synové pana Holiše. Chtěli, aby došlo k veřejnému ocenění úsilí jejich otce i zaměstnanců, aby se o jejich úspěchu vědělo. S hrůzou totiž zjistili, že třeba děti z místní základní školy nevědí, že Akord Kvint vůbec existuje. Národní podnik Cremona tady dříve býval jediným zaměstnavatelem, ale to se změnilo, dnes většina lidí nemá s výrobou houslí nic společného. Holišovi proto začali pořádat exkurze, založili řemeslnou dílnu, kde se děti seznamují s prací se dřevem. Pod vedením mistrů houslařů už staví svůj první nástroj, jsou šikovní. Chodí děti ze školky, školy i z Domu dětí a mládeže.

Kontinuita tu spíše není, než je
Za Holišovi mluví práce a péče o zákazníky, nikoli líbivé pohádky o tom, jaká je zde tradice. Ta sice existuje a sahá až do poloviny 17. století, nicméně je výrazně diskontinuitní. A málokdo to podle jejich slov říká přímo, protože se to nehodí do pěkného příběhu, který prezentuje jeho housle lépe, než jaké ve skutečnosti jsou. Zjednodušeně řečeno je zde období spojené s německým obyvatelstvem, pak období bývalého režimu, které se neslo v duchu národního podniku Cremona, a pak je tu porevoluční doba. Když došlo k vysídlení Němců, některým z nich nebylo povoleno vycestovat, aby zůstal vůbec někdo, kdo ví, jak housle vyrábět. Moc se jim však do kooperace nechtělo. Proto byli povoláni mistři houslaři z vnitrozemí, aby výrobu zachránili. V Cremoně nicméně postupně dozrávaly nové generace. Po revoluci se podnik mohl jednoznačně stát světovým lídrem, ale nestalo se.

Praděda bratrů Holišových vyráběl housle už pro stavitele budovy, v níž Akord Kvint sídlí. Nic se ale od něj nenaučili. Zemřel dříve, než se tak vůbec mohlo stát. Odehrálo se to tak v místní historii několikrát, že znalosti spojené s výrobou byly zapomenuty a musely se znovu nalézat. Ten kruh, ačkoli není bez přerušení, je však pro Holišovi strašně inspirativní. Jejich maminka a teta v budově také pracovaly, protože zde byly jesle a vedle školka. A po revoluci už téměř ruiny koupili bývalí společníci Akord Kvintu a zrekonstruovali ji pro účel, pro který původně vznikla. Teď se tu znovu vyrábějí hudební nástroje.

 

Řemeslo skomírá, ne tak v jejich případě
Jestli jsou Luby něčím slavné, tak nikoli tím, že by zde vznikaly ty nejlepší mistrovské nástroje na světě, ale tím, že to byla první oblast, kde se do produkce smyčcových nástrojů plně promítla průmyslová revoluce. Lidé tady přišli na to, že výroba se dá strojově proměnit a také že je možné vhodnou kooperací zvýšit produktivitu práce. Po 2. světové válce se výroba koncentrovala do jednoho závodu. Akord Kvint rozhodně více než na původní německé houslaře navazuje právě na národní podnik. Vedle toho bylo třeba načerpat znalosti v zahraničí. 

Pan Holiš přišel do Lubů z Moravy, vyučil se tady, absolvoval průmyslovku v Kraslicích a při zaměstnání vysokou lesnickou a dřevařskou školu ve Zvoleně. Ve státním podniku Cremona prošel všemi významnými pozicemi, vedl i tónovou pilu, byl technickým náměstkem. Spousta věcí se tam dle jeho slov dělala špatně, proto také koneckonců začal podnikat, ale spousta věcí se tam dělala velmi dobře. Naučil se tam přísně plánovat, což považuje za jeden z hlavních pilířů své firmy. Možná by někoho překvapilo, že mají tok finanční hotovosti v obratu 20 milionů plánovaný na stokoruny. Když se Cremona privatizovala, nesouhlasil s jejím směřováním a když v rámci vedení neprosadil změny, rozhodl se, že to bude dělat jinde a po svém. Povedlo se. Dnes jedenadvacetičlenná firma vyrábí tři a půl tisíce nástrojů ročně.

 

Nejlepší manažerské rozhodnutí
Na úplném začátku pracoval pan Holiš na živnostenský list, zjišťoval, jestli vůbec bude poptávka. To se ověřilo. Oslovil mistry houslaře v Lubech, zda by s ním nechtěli založit společnost Akord Kvint. Původně to byla firma pěti společníků, kteří koupili na úvěr budovu. Později došlo ke při, rapidnímu úbytku objednávek z důvodu světové ekonomické krize. S některými společníky se pan Holiš rozešel ve zlém, to byla největší krize firmy. Mezitím došlo k založení dceřiné společnosti Ars Music, protože Akord Kvint se původně věnoval výhradně mistrovským a koncertním nástrojům, dceřiná společnost následně školním a studentským. Za další světové ekonomické krize Holiše napadl spásný nápad, jedno z jeho nejlepších manažerských rozhodnutí, sloučit firmy do jedné budovy a pod jednu hlavičku a nabídnout tak komplexní šířku produkce od školních po mistrovské nástroje. Jeho společníci byli postupně vyplaceni. Stal se jediným vlastníkem, přivedl do firmy syny.

Jsou úspěšní na nejnáročnějších trzích světa
Nejdůležitějšími trhy jsou jednoznačně Japonsko, Německo, Spojené státy americké, Singapur a Rusko, ale prodávají i v takové exotické destinaci, jako je Jihoafrická republika. Měli tu drzost zvednout se ze židle a jít nástroje nabízet napřímo. Hlavním směrem bylo Německo, kde měli nejužší vazby. Po revoluci pan Holiš naložil starou škodovku stodvacítku vzorky a jel je prostě nabídnout. Někde se mu vysmáli, někde mu řekli, že to zkusí. To byly první objednávky. V té době bylo nejvýznamnějším veletrhem hudebních nástrojů frankfurtské Musikmesse, a pokud někdo chtěl dělat obchody a představit se, musel tam. Půjčili si také 200 tisíc na inzerci ve významném časopisu The Strad, aby nakonec zjistili, že je to k ničemu. Nejdůležitějším trhem se stalo Japonsko. Děly se tam hospodářské změny, vznikaly nové subjekty, které hledaly nové dodavatele. A jim se podařilo sehnat klíčové firmy, se kterými spolupracují dodnes.

Za cenou nástroje se skrývá také to, že na zákazníka myslí
Například učitel na základní umělecké škole má v orchestru dvacet žáků a jednu hodinu na procvičování. Má naladit dvacet nástrojů a ono to nejde, kolíčky prokluzují nebo s nimi nejde otočit, dřou, nefunguje dolaďovač. Když půl, třičtvrtě hodiny ladí, tak mu na hraní moc času nezbyde. Pokud má učitel něco naučit, musí přijít, přeladit během pěti minut a začít hrát. Při nákupu dvou houslí do roka se po pěti letech ukáže, který nástroj od různých dodavatelů obstál, který drží tón, se kterým se nemusí rozčilovat. Pak si řekne, tenhle nástroj je dobrý. A Holišovi musí neustále vysvětlovat, že je rozdíl, koupit si nástroj z Číny na 1500 korun nebo od nich za 10 tisíc. Neprodávají prostě nástroj, který se houslím jen podobá.

Nejlevnější nástroje od Holišových jsou k dostání za šest tisíc korun. Ty jsou především pro základní umělecké školy. I tyto nástroje dělají z kvalitního dřeva z Bosny a Alp. Následují je studentské nástroje začínající na devíti tisících a končící na osmnácti tisících korunách. Koncertní nástroje stojí od 30 do 60 tisíc. Individuálně zhotovené nástroje startují na osmdesáti tisících, přesahují i stotisícové částky. Individuálně zhotovený nástroj vyrábí od A do Z jeden mistr houslař, a to už od výběru materiálu. U této kategorie se předpokládá, že hráč bude s mistrem houslařem v kontaktu, a ten pro něj udělá individuální posazení a seřízení, upravení hmatníku, upravení hratelnosti podle osobních preferencí.

 

 

Pohádka o přirozeně vysoušeném dřevu
Dobře vysušené dřevo se musí sušil pět až deset let přirozeným způsobem. To v žádném případě neunesou náklady školního nástroje. Není prostě možné držet tak velké sklady. Přirozeně vysoušené dřevo na školní nástroje, to je podle Holišových prostá chiméra. Jsou klienti, kteří tomu rozumí, a pak jsou zákazníci, kterým to nevysvětlí, kteří chtějí slyšet tu pohádku.

Řada jejich koncertních nástrojů má vyšší kvalitu než individuálně zhotovené nástroje takzvaných mistrů. Na základě zkušeností, školení od mistrů houslařů, na základě komunikace s nejlepšími zákazníky – jak velkoobchodníky, tak samotnými hráči po celém světě – vybudovali standardy, co od nich zákazník obecně očekává. Kvalitu je třeba vztáhnout k ceně. A právě v poměru mezi cenou a výkonem nástroje v daných cenových hladinách patří ke světové špičce. I housle za pár tisíc jde udělat mistrovsky, i když z nich stradivárky nebudou.

Houslaři nejsou a nebudou
Navyšují produkci, ale velmi pozvolna. Připravují se na generační obměnu. Už u nich začíná pracovat čtvrtá generace houslařů, a to v situaci, která v České republice na trhu práce panuje, v situaci, kdy už houslaři nejsou a nebudou. Stojí před nimi výzva motivovat mladé lidi k řemeslu, přijímat dělníky, kteří vzdělání nemají a vyučit je ve vlastním provozu. Připravují se na to, protože stejný vývoj viděli v Německu. Byly tam firmy jejich velikosti, ale i továrny, které dnes mají pár houslařů. Fungují, ale musely si poradit, už v nich nepracuje padesát lidí, ale značka jede dál a kvalitu drží. To je také jejich cesta, i když doufají, že s více než dvěma houslaři.

Žijí zde moderní evropské dějiny
Většina Němců ze Schönbachu, dnešních Lubů, nuceně přesídlila do německého města Bubenreuth. To, že se firmě podařilo znovu vystavět regionálně tradiční česko-německou spolupráci, protože mezi jejich významné dodavatele i zákazníky dodnes patří potomci rodin ze starého Schönbachu rozesetí po celém světě, to považují za jeden ze svých velkých úspěchů. Přijali je za vlastní. Rádi se spolu baví a inspirují se. Může je těšit, že Schönbach v 21. století existuje dále, byť nikoli na jednom místě. To je jejich příběh, život na pomezí dvou světů ve společné Evropě.

Nejraději mají houslaře, kteří udělají hobliny předtím, než někdo přijde
Vrchní frézka, spodní frézka, kotoučová pila, pásová pila, hoblovka. To je základní strojový park, který pomáhá zrychlit ruční práci, zjednodušit ji, zlevnit ji. V uvozovkách nejraději mají houslaře, kteří udělají hobliny předtím, než někdo přijde a zamknou svoji „strojovnu“. Je to směšné a nesmyslné zdůrazňování ruční práce. Na stroji se rukama nedělá? Proč by se mělo řezat ručně něco, co může uříznout pila? To prostě nedává smysl. Pak jsou samozřejmě operace, kde stroj houslaře nikdy nenahradí a jsou to právě ty, které zásadně ovlivňují výsledek.

 

Krk, zadní deska, přední deska
Přířezy na desky se musí slícovat, slepit, ořezat tvar nástroje dle příslušného modelu, vymodelovat klenby, vypracovat je na tloušťku. Na smrkové desce se vyřežou „effa“ a napasuje basový trámec. Ohýbají se luby, slepí se věnec, korpus, vyhotoví se výložka, vydlabe se hlavice krku, připraví se hmat včetně hmatníku. Takto připravený krk se napasuje na tělo nástroje.  

 

 

Zní to tu jako u zubaře
Vyčištěné bílé housle putují dále. Housle nemají jen dobře hrát, ale také dobře vypadat…

 

Různé způsoby povrchových úprav ovlivňují zvuk nástroje. V Akord Kvintu dělají povrchovou úpravu pouze lihovým lakem. Jedná se o směs přírodních pryskyřic rozpuštěných v lihu.

 

Vkládá se transparentní barevná vrstva na další barevnou vrstvu a výsledek je součtem transparentních vrstev. To nelze nikdy dosáhnout tím, že se barva jednoduše namíchá. Sčítají se vrstvy, aby se dosáhlo speciálního odstínu i hloubky. Je také možné na určitých místech jednotlivé vrstvy odstraňovat, a tím opět měnit hloubku a barvu, což zase nelze dělat žádným nátěrem.

Lihová povrchová úprava potřebuje minimálně čtyři týdny zrát. I v takové malé manufaktuře mají po výrobě třeba pět set houslí, a to v celém sortimentu a velikostech a jejich koloběh je třeba ošetřit. Zkušenost pana Holiše říká, že každá generace chce v houslařském řemesle na něco přijít, bude zkoušet dělat věci trochu jinak, a to včetně receptur – aby si tolikrát natloukla, a znovu se vrátila k tomu, co už dávno někdo dělal a osvědčil. Základem jejich řemesla je dělat ho poctivě.

 

Lidé se tu učí i vidět
Houslař musí být nejen technicky vzdělaný v oboru, ale musí naučit také pracovat své oči. Jedna věc je měření mikrometrem, ale pak je tu krása a ošklivost, estetika. Každý detail houslí má nějak vypadat. A když to oči nevidí a někdo je to nenaučí, tak to ruka nikdy nedokáže…

Celému procesu výroby houslí se lidé u Holišových učí zhruba deset let. První skupina vyrábí základní úroveň, ale zároveň dostává příležitost podílet se na úrovní vyšší, aby se ji mohli naučit. Oni se to naučí, už by mohli střídat druhou úroveň, ale ta ještě nemůže střídat třetí úroveň, musí čekat. Většinou tedy lidé na nižší úrovni zvládají tu vyšší, a jim to nedá vložit do té nižší úrovně to, co se už naučili. Je to neuvěřitelné navýšení kvality, protože práci dělá často houslař, který umí kvalifikovanější práci. Práce v manufaktuře je týmovou záležitostí. Každý dělá z technologického postupu část operací (kromě individuálně zhotovených nástrojů), a pokud možno to, co mu jde nejlépe. V případě potřeby však přecházejí i na jiné operace, čímž se učí, práce je zajímavější a oni se stávají flexibilnější. Dělbou práce se v Akord Kvintu zvyšuje jak produktivita, tak kvalita výsledného nástroje. Výsledkem je neuvěřitelný produkt týmové práce!