Aktuality > Ozdoba podnikatelských soutěží Jiří Pačinek

Ozdoba podnikatelských soutěží Jiří Pačinek

Na žofínském pódiu si na finálovém galavečeru vystřihl v obleku několik dokonale provedených kliků. Holt sklářské řemeslo není žádná ulejvárna. Seznamte se se sklářem tělem i duší a loňským vítězem Česká spořitelna Živnostník roku Libereckého kraje!
14. 03. 2018 | Živnostník roku

V patnácti měl jasno
U Pačinka to bylo hrozně jednoduché. Jako dítě vůbec netušil, že bude sklářem. Měl být profesionálním sportovcem, dělal řecko-římský zápas. Kam na školu se neřešilo, měl být pořád na žíněnce. Jednou ale v televizi dávali seriál Synové a dcery Jakuba skláře. Zkouknul všech třináct dílů a bylo rozhodnuto! S kamarádem zajeli v sobotu do sklárny do Nového Boru. „Když jsem vstoupil do sklárny, viděl jsem ohromný chlapy, zpocený, vyhrnutý rukávy, pracky opálený, medvědi. Chtěl jsem být taky takovej drsňák,“ popisuje Pačinek.

Jeden sklář v kostkované košili vyráběl právě skleněnou rybu a když Pačinek nastoupil na učiliště, tak ho viděl jít po škole. Byl to Petr Novotný, nejlepší sklář, hvězda oboru, pozdější majitel sklárny Ajeto a čtrnáct let Pačinkův zaměstnavatel. Cesta ke sklu ale nebyla jednoduchá, v té době byl na učilišti přetlak. Když přijel náborář, k němuž se šel přihlásit, ten už akorát balil věci a byl na odchodu.  „Chlapče, to máš smůlu, já tady dneska nemám být, já mám být na jiné škole,“ vyslechl si Pačinek zklamaně. Přesto si Pačinka zapsal, ale za pár týdnů mu přišlo vyjádření, že ho nemůžou vzít, protože je moc zájemců. Nic jiného už ale dělat nechtěl. Za 14 dní přišel další dopis, že se uvolnilo místo a vzali ho. Měl štěstí, že potkal ty nejlepší skláře. Byl do skla doslova „zažranej“, snil, maloval, zkoušel o přestávkách. Jeden z mistrů v něm uviděl potenciál, bral si ho k sobě, když ostatní chodili kouřit za školu.

      

Chtěl mít barák s vlastní pecí
To byl vždycky jeho sen. V Lindavě, u potoka, kousek od lesa si sehnal roubenku. Nebylo tam vůbec nic, ale místa dost. Před deseti lety tam postavil malou pícku. Pro srandu, aby si odpoledne a o víkendu mohl hrát se sklem. Byl v té době zaměstnaný ve sklářských hutích. Ale jak to bývá, když někdo sedí na dvou židlích, musí se časem rozhodnout. Zjistil, že ho to baví víc na vlastním než v práci, a tak se osamostatnil. Měl při tom obrovskou podporu svého původního zaměstnavatele, který mu přislíbil možnost návratu, pokud by se mu nedařilo.

Přesně v den, kdy zapaloval svoji první pec, mu volal neznámý člověk, jakýsi Leon Jakimič, dneska majitel firmy Lasvit, přední výrobce svítidel. Ten ho na doporučení výtvarnice a kamarádky Pačinka kontaktoval s tím, že právě rozjíždí firmu a potřebuje někoho, kdo mu bude vyrábět první vzorky. Pačinek mu řekl, že právě zapaluje pec, aby přijel. A pustili se do toho. Později  si Pačinek udělal větší pec, ale tu v roce 2012 zničila povodeň. Úplně na odpis. Elektrickou pec nahradil plynovou a jelo se dál…

   

Kunratice u Cvikova…
V sousedních Kunraticích si dal postupně dohromady další prostory. Z ruiny se po přestavbě vyloupla krásná sklárna. Zakázek přibývá, kamarádů, kteří u něj chtějí pracovat také, takže se pracuje tam i tam. Podle toho, jak co hoří, podle velikosti zakázky, barevnosti a tak dál. „Skláři je potřeba dát důvěru a dát mu volnou ruku a on to vycítí. Dám mu udělat nějaký výrobek. Řeknu mu, ty seš ten, kdo to má dělat, podmínky jsou takové. Když to sklář vidí, tak to prostě udělá. V každém člověku je chtíč něco dokázat někomu jinému. Chtějí také ukázat, že nejsou špatní, což se jim daří. Ode mě je to výzva, od nich je to smeč zpátky,“ přistupuje k rozrůstajícímu se týmu pragmaticky Pačinek.

Všichni musí podle něj táhnout za jeden provaz. Sklárna je motůrek pro hodinky, který má kolečka - jedno větší, jedno menší, ale všechny důležité. „Jakmile začne jedno haprovat, blbnout, což je v životě jednoduchý, každý má nějaké starosti, tak je třeba to kolečko opravit, naštelovat, dát do pohody a jede celý stroj. Jakmile to kolečko nakazí další kolečka, stroj se zhroutí a nemá nikdo nic,“ doplňuje sklář, s nímž už ve sklárně pracuje i jeden z jeho synů. 

    

Základem je dobře uvařené sklo
Sklář může být šikovný, jak chce, ale pokud nemá dobře „uvařené“ sklo, nic dobrého z toho nebude. Podstatné je mít dobrou pec, dobré chlazení, hodně se investuje do technologií. Pece si v Lindavě a Kunraticích dělají i opravují sami. Pracují s barevným i křišťálovým sklem. Sklo se zpracovává v tavicích pecích, kde je nějakých 1400 stupňů. Výrobky pak musí do chladicí pece, kde je v uvozovkách pouhých 500 stupňů, při kterých se sklo ještě nebortí, ani nepraská. Teplota se pomalu snižuje až na padesát stupňů, což trvá někdy den, někdy tři dny. Bez chladicích pecí to prostě nejde!

Umí tu někdo rýt do skla?
V Lindavě má Pačinkův kolega, výborný rytec, stroj na rytí skla. Na rytečáku vytváří různé motivy, které se pak tepelně zušlechťují. Rytí skla je nádherná věc a Pačinek chce tento doslova unikát zachovat a dostat ho znovu do výroby. Dobrých rytců ale už moc není. V Lindavě umějí i vrtat do skla, zkrátka kompletní servis, včetně broušení a čištění – a to zákazník vítá.

 

Sklo patří i do tuzemského interiéru!
Dělá jednotlivé kusy i tisícové série. I zakázka jednoho kusu je pro Pačinka prostě zakázka, to si chce udržet. Dělá pro výtvarníky, designéry, poslední dobou i architekty. Sériová výroba je pro lustrařské firmy, to je zhruba 60 % celé výroby, 30 % pro umělce, designéry a výtvarníky, 10 % vlastní Pačinkova tvorba, kterou by chtěl do budoucna posílit. Většina výrobků jde do ciziny. Sklo není nic levného, stojí to balík peněz, ne všichni ho dovedou ocenit. V zahraničí ale sklo frčí. Váží si řemesla, mají rádi příběh, nekoukají jen na cenu. Do krás sklářského řemesla chce Pačinek více vtáhnout i domácí trh. Ne každý za ním na sever Čech zajede, a tak před čtyřmi měsíci v Praze za Kotvou otevřel Tripartit Gallery.

 

Jezdí po světě s malou sklářskou píckou, dělá předváděcí show. Malajsie, Filipíny, Japonsko, Amerika, Čína, celá Evropa. Foukal sklo v lokalitách, kde sklářství vůbec nemají. „Když chlap v turbanu v Dubaji viděl v tom vedru, jak se fouká sklo, tak říkal, to není možné, vůbec to nechápal. Lidé tak pochopí, že se to dělá rukama a také to pak kupují,“ přibližuje Pačinek. Třeba filipínští designéři teď jezdí za ním. Přijede třeba zákaznice ze zahraničí, vybere šedesát kusů a hurá zpátky. Jen houšť!