Příběhy úspěšných > Petr Novotný: Ve sklářství mám úplně jasný cíl

Petr Novotný: Ve sklářství mám úplně jasný cíl

Člověk, který toho u nás o sklářství ví tolik, jako asi málokdo. Sám učitel řady úspěšných sklářů se oboru dál věnuje a předává tradici...
26. 09. 2019 | Živnostník roku

Jak jste se ke sklářství vůbec dostal?
Pocházím z rodiny, kde sklářství nebylo. Jsem z východních Čech, z Letohradu. Ale v době, kdy jsem se měl rozhodovat o zaměstnání, tak se stavěl v Novém Boru Crystalex, nová fabrika a probíhal celonárodní nábor na skláře. Jenže ve čtrnácti jsem chtěl být chvíli kosmonaut, kominík, sklář… Táta mě vzal se podívat do sklárny a já jsem si říkal, že by to bylo asi dobrý, takže jsem se rozhodl. Byl jsem na učňáku, potom na střední sklářské škole, protože ta byla zaměřená trochu umělecky. A normálně jsem se do toho zapálil, takže jsem se stal sklářem. Mně sice říkají umělec, ale já říkám, že jsem sklář, dělám sklo pro umělce, jsem ten služebník, řemeslník. A jsem tu od toho, když někdo potřebuje něco ze skla, abych to udělal. A protože se mi od začátku dařilo, tak těch poptávek bylo více a více, takže jsem potom stavěl i sklárnu a takhle jsme rostli.

Jste člověk, který možná dokáže zhodnotit stav dnešního sklářství v České republice…
Po revoluci jsem říkal, že věštit nějakou budoucnost je pro nás, ale to platí pro celou naši ekonomiku, jednoduché. Stačí se podívat na Západ. A tak, jak to tam vypadá, k tomu se budeme pomalu přibližovat, což zhruba vychází. Protože jsem věděl, jak to venku chodí a hodně jsem toho nacestoval, tak jsem říkal, my se budeme specializovat hlavně na náročnou řemeslnou výrobu, kterou sklárny odmítaly. Zaznívalo, že to je moc složité, že to bude praskat a že to nechtějí dělat. Takže na tohle jsme se od začátku soustředili. Vlastně už před revolucí jsem se potkal s Bořkem Šípkem. Měl velké nároky, ale obdivoval jsem jeho výtvarný talent. A potom jsem dělal i pro jiné umělce, jako René Roubíček, Jiří Šuhájek a další sklářské umělce. Potřebovali realizovat svoje myšlenky a k tomu potřebují řemeslníky. Takže tito vynikající designéři potřebovali skláře, brusiče a na tom jsme rostli.

Měl jste velkou firmu, kterou už nevlastníte. Dnes máte malou pec nebo jak jste na tom?
Ona je to malá pícka, ale je tam také dvanáct sklářů, které zaměstnávám v Novém Boru. Je tam celkem 25 lidí a z toho polovina sklářů. Já nemám nějaké podnikatelské schopnosti, vždy se o vedení starali kamarádi a mě nezatěžovali vyřizováním e-mailů. Já jsem byl specializovaný na praktickou stránku řemesla.

Co teď nejvíce vyrábíte?
Já mám dvacet let klienta v Americe. Vždy jsem vyráběl repliky historického skla. A tenhle Američan se v tom zhlédnul, ale samozřejmě začal pozměňovat design pro Ameriku, to znamená, že se všechno trošku zvětšilo, protože Amerika je velká. A dvacet let spolupracujeme a vychází to tak jeden kontejner skla měsíčně jen pro tohoto jednoho klienta. Potom děláme také, říká se tomu komponenty. To jsou lístečky, tyčky, všelijaké kroucenice pro firmy, které z toho skládají gigantické lustry. To je typické pro Lasvit, který z toho potom sestaví osmimetrové svítící těleso.

Věnujete se sklářskému řemeslu desítky let. Je ještě něco, co byste chtěl dokázat, co je pro vás výzva?
Ve sklářství mám úplně jasný cíl. Jak mám těch dvanáct sklářů, tak v letošním roce jsem přijmul dva nové skláře. Jsou po vyučení, to znamená, že to jsou osmnáctiletí kluci. Jednoho jsem vzal vloni, tomu je devatenáct, a teď jsme z něj udělali dokonce mistra. Takže devatenáctiletý mistr. To není normální. Ale takový můj cíl je předávat řemeslo. A tito kluci, u kterých vidím, že jsou nadšení a chtějí to dělat, tak jim dám prostor, aby se zdokonalovali. Mimo výroby, kterou dělají, mají i prostor dělat si, co chtějí, takže jsem viděl, jak tam smolí o přestávce skleněné ručičky. Můžou po práci zůstat déle a zkoušet si s tím hrát. Vím, že je potřeba je pro to trošku zapálit, aby cítili, že to opravdu má význam to řemeslo zvládnout. A je to řemeslo strašně těžké.