Napsali o nás > Poslední vyučený kolář v Česku se osaměle necítí. Řemeslo chce předat dál

Poslední vyučený kolář v Česku se osaměle necítí. Řemeslo chce předat dál

13. 12. 2019, Hospodářské noviny
13. 12. 2019 | Živnostník roku

KOLÁŘ AUGUSTIN KRYSTYNÍK Z NOVÉHO HROZENKOVA JE ŽIVNOSTNÍKEM ROKU.

Augustin Krystyník vstává každé ráno kolem páté, aby mohl ze Vsetína brzy vyrazit do nedalekého Nového Hrozenkova. V městysu v malebném údolí mezi Vsetínskými vrchy a Javorníky, kde se tu a tam pasou ovce, má dílnu. Zdědil ji po otci. Stejně jako on se Augustin Krystyník vyučil kolářem a v 90. letech se začal výrobou dřevěných loukoťových kol živit. V rozlehlé dílně, která tu stojí od roku 1935, nejdříve kolář a čerstvý živnostník roku zatopí a pak se pustí do práce se dřevem.

V Česku je podle svých slov posledním vyučeným kolářem. I když je jeho řemeslo téměř vyhynulé, v dílně se skoro nezastaví. Teď třeba vyrábí kola pro americký automobil značky Buick z roku 1908. „Zákazník chtěl opravit dvě kola, ale už když mi poslal fotky, tak jsem věděl, že bude problém se všemi. Když z nich sundal pneumatiky, zjistil, že sotva drží pohromadě. Za sto roků dřevo ztratí pevnost a houževnatost,“ upozorňuje Krystyník, když ukazuje naleštěný automobil na fotce.

Sto let je extrém, podle Krystyníka kola vydrží v dobrém stavu určitě takových 40 až 50 let, pokud se o ně majitel stará a nepoškodí se mechanicky. „Lidé se mě ptají, jakou dávám záruku. Žádnou nedávám,“ směje se sedmašedesátiletý kolář. V hrozenkovské dílně dává dohromady výrobek pro další generaci.

Kvalitní strom si vybírá sám

Loukoťové kolo je na první pohled taková skládačka. Do těsných, obdélníkových otvorů ve středu, takzvané hlavy, se nastrkají paprsky a ty se na konci upraví tak, aby pasovaly do loukotí – to jsou půlkruhové dřevěné části, které kolům dodávají kulatý tvar. Zní to jednoduše,podleKrystyníkachcealevýrobakolzkušenostafortel. Kola dělá tradičním způsobem, nepoužívá žádná lepidla nebo kolíky. S prací mu pomáhá několik strojů, třeba kopírovací soustruh, díky kterému může vyrobit přesné kopie paprsků kola. Ten svůj koupil od Bati, kde na něm dělali dřeváky, a trošku si ho předělal. Některé mašiny pořídil ještě jeho otec a dodnes koláři slouží.

Na kola používá nejčastěji dřevo z místních jasanů, které tři roky volně schne. Je tvrdé, ale pružné a díky tomu kola uvezou i tunový kočár. Takové kůrovcové dřevo, jež plní místní pily, se ale na kola nehodí. Krystyník si všímá, že se kvalita zdejšího dřeva a stromů v poslední době mění. „Sehnat kvalitní materiál je těžké. Jasan dnes usychá na kořeni, má málo vody a vliv na něj má i špatné ovzduší,“ popisuje kolář. Aby sehnal dobré dřevo, musí to dělat jako za starých časů – v lese si vybere strom, nechá ho porazit, pořezat a z toho pak vyrábí. Udělat metrové kolo na kočár, včetně kovářské práce, což dělá sám, zabere 35 hodin. Sadu kol tak vyrábí měsíc.

Kolář říká, že i při výrobě zdánlivě jednoduchého produktu, jako je dřevěné kolo, je prostor na vlastní nápady a vylepšení. „Velký problém je třeba seřezání paprsků, které mají tvar kónusu. Na to používám vlastní měřidla,“ vysvětluje. Kromě kol je živnostník schopný vyrobit i celý kočár nebo části starých hasičských stříkaček. Všechno ale nedělá sám, na složitějších zakázkách spolupracuje s místními řemeslníky, čalouníky nebo kováři. Ročně kolář vyrobí kolem stovky kol, několik kočárů, bryček či hasičských stříkaček. Pod rukama mu prošla kola pro staré tatry, škody i mercedesy.

Kolářství není osamělá práce

Krystyník začal v 90. letech podnikat jako truhlář, převzal otcovu dílnu a spolu se čtyřmi zaměstnanci a učni vyráběl dřevěné výrobky pro kostely. Po pár letech ale narostla konkurence, práce ubylo, a tak se začal věnovat kolařině. Dnes toto řemeslo v Česku dělá jen několik lidí. Osaměle se ale valašský kolář necítí.

„Mám si s kým popovídat. Žijí ještě staří koláři, jezdím i po okolních státech, kde kolařiny fungují, chodí za mnou pro rozumy majitelé veteránů. Jsem pořád v kontaktu s lidmi,“ míní Krystyník. Profesně se zdokonaluje třeba sledováním videí na internetu. A „na vandr“ jel k restaurátorovi, který spravuje kola pro největší muzeum kočárů ve střední Evropě ve vídeňském paláci Schönbrunn.

O unikátní řemeslo mají zájem i běžní návštěvníci. Několikrát do měsíce za kolářem jezdí do Nového Hrozenkova, kde se stal tak trochu turistickou atrakcí. Jen v průběhu našeho hodinového rozhovoru vzalo za kliku od dílny asi pět lidí a několikrát také kolář zvedal telefon, na kterém mu vyzváněla fujara. Úzké spojení s Valašskem a místními tradicemi je tady vidět a slyšet na každém kroku.

Zájem o kolářství Krystyník zaznamenal i na učilišti v Jaroměři, kde jeden z mistrů opravuje s učni kola. Sám chtěl v minulosti kolářství jako učňovský obor znovu obnovit, jeho spolupracovník ale tragicky zahynul a zatím nenašel nikoho jiného, kdo by se věnoval administrativní práci. „Já bych měl na starosti mistrování. Sám bych to ale všechno nezvládl. Je to můj rest vůči tomu řemeslu,“ říká Krystyník s tím, že tehdy dokonce už našel chlapce z okolí, kteří by se vyučit chtěli.

Praxi u zkušeného koláře zkoušejí stolaři, podle Krystyníka ale zůstávají jen krátce. „Aby člověk tu práci trochu pochopil, musel by tady se mnou být alespoň rok. Pak bude schopen vyrobit výrobek, který umí málokdo, ale dokáže se tím uživit a dá do něj kus sebe,“ myslí si Krystyník. Jako u každého jiného řemesla je ale potřeba věnovat mu čas. „Není to o práci do dvou, někdy se člověk musí zdržet, shánět materiál, číst literaturu, konzultovat se zákazníky a zdokonalovat se,“ popisuje. Loni měl obrat kolem půl milionu korun. Jak sám říká, obrat mu klesá, protože už neudělá tolik práce a nejde mu tak rychle. Čeká ale, že by řemeslo mohlo přirůst k srdci jednomu z jeho 11 vnoučat.

Na podnikání koláře baví i to, že pokračuje v rodinné živnosti. Z jeho vyprávění o otci je slyšet, že je na to patřičně hrdý. „Velice mě ale štve přístup našich představitelů k řemeslníkům. Když soukromník začíná, potřebuje od státu nějak pomoci, a teď se dozvíte, že peníze určené pro malé podnikatele si vezme velká firma, shodou okolností pana premiéra. Tomu vyčítám velice špatný přístup k živnostníkům,“ říká Krystyník s tím, že proto také vrátil ocenění, které mu udělil bývalý ministrkulturyAntonínStaněk.„Napsaljsemmudopis,že od takového vedení ocenění nemůžu přijmout,“ uvádí.

AUGUSTIN KRYSTYNÍK Poslední vyučený kolář v Česku začal podnikat po revoluci jako truhlář v Novém Hrozenkově na Valašsku. Od poloviny 90. let se věnuje kolářství. Řemeslo dělali dříve i jeho otec a bratr. O kolářství je podle něj mezi lidmi zájem, chybí ale učňovský obor. Sám by jej rád založil, potřeboval by ale pomocnou ruku. S manželkou mají čtyři děti a jedenáct vnoučat. Věří, že někdo z nich po něm rodinné řemeslo převezme.