Co je předmětem vaší živnosti?
S manželkou děláme vitráže, umělecko-řemeslnou činnost. Je to výroba z plochého barevného skla, zakládání do měděných nebo olověných profilů. Dále jsou to mozaiky, to co každý z nás zná z koupelen na dlaždicích, tak my to děláme ze skla. To je základ naší činnosti.
Pojďme doplnit rovnou i ty velké věci, vitráže v kostelích a podobně…
Sortiment naší výroby je od drobných věcí typu dárkových předmětů, přes restaurování kostelů, až po nové věci, jako jsou předělové stěny, dveřní výplně, okenní výplně, které se mohou dávat do izolačních dvojskel, což je velká výhoda, pro ty, kdo chtějí mít doma tepleji. Ale děláme i úžasné vitrážové stropy, což jsou obrovské zakázky.
Řekněme něco ze začátků vaší živnosti. Jak jste se k tomu dostali, jak se urodí taková myšlenky věnovat se vitrážím?
Obrovskou náhodou. Začínala to manželka, je to vlastně její dítě. Ona je výtvarnice, měla od začátku blízko k výtvarnu, protože její maminka byla profesionální malířka obrazů, její strýc byl významný německý malíř. Když se po revoluci hýbaly ledy, tak čirou náhodou přišla k tomu, že musela udělat nějaké jednoduché skleničky. To byl první impuls, na tom si vydělala první peníze, začala si se sklem hrát, ale nebyly materiály, takže jen z čirých skel a ze zbytků. Až jednou přijel její strýc z Německa, který byl významným německým výtvarníkem, a ten jí řekl, že tudy cesta nevede. Zařídil jí stáže v jedné z vůbec nejstarších firem v Evropě na tohle řemeslo, která je nedaleko Stuttgartu. Tam k řemeslu poprvé přičichla a tam se jí otevřel svět. Byly tam k vidění nápady, ta lehkost. Byli jsme nadšeni, líbila se jí moderna převedená do vitráže, což v Čechách nebylo. Vitráž je prostě úžasné výtvarné médium.
Některé vitráže je možné použít v rodinných domech, některé ve velkých stavbách typu kostela a podobně. Kolik je procentuálně práce na malých vitrážích a kolik na těch velkých?
To je těžká otázka. Takové ty extra kousky, umělecká díla, tak za takové zakázky jsme rádi a když jsou dvě do roka, tak je to fantastické. Pak je taková ta lepší práce, jako je restaurování kostelů, což je zhruba třicet procent zakázek. A pak máme třeba nizozemského partnera, pro kterého vyrábíme výplně dveří. Jde o docela velké množstvím kusů, ale není to duševní práce. Je to o tom, že nás to velice dobře živí, a pak si můžeme dělat umělecké kousky. Jedno bez druhého by nešlo. A třeba letos jsme také dělali obrovské zakázky pro filmaře, což nám dělá zároveň reklamu ve filmu. Filmařští výtvarníci si dovolí i netradiční extravagance, které v normální branži neuděláte, protože zákazník ví, že v tom bude žít po celý život, takže si nedovolí nějaké řemeslné vylomeniny. Zatímco ti filmaři to mají na jeden film a chtějí se blýsknout, jde o extra nápad. A pak vystavujeme v galeriích po celé České republice a v zahraničí, ale to je malé procento.
Pojďme k té konkrétní výrobě…
Když to zjednoduším, tak jsou tři základní techniky. Klasická olověná, kde je olověný profil typu H, do kterého se zakládají barevná skla, která jsou nařezaná z barevných tabulí. To je nejstarší technologie, která provází celou historii lidstva, od starověkých Římanů až do dnešní doby. Pak je druhá, relativně nová metoda, z konce 19. století, kterou vymyslel Louis Comfort Tiffany, podle nějž se tomu také říká tiffany technika. Tam to funguje tak, že ploché sklo, které se nařeže, se obalí měděnou páskou, a pak se skla skládají k sobě. Tam, kde je měděný pásek, tam se to zalije cínem. Cín zateče podél měděné pásky, takže vytvoří profil dodatečně. Poslední metodou je mozaika a to je lepení skel na nějaký podklad, což každý zná z koupelny, akorát my to děláme ze skla.
