Aktuality > Společnost musí v první řadě české zemědělství chtít a mít o něj zájem

Společnost musí v první řadě české zemědělství chtít a mít o něj zájem

Zemědělství je tu od nepaměti. Je to základ, aby se lidstvo mělo čím uživit a mohlo se rozvíjet dál. A to se podle Zdeňka Moce, který se vloni stal MONETA Živnostníkem roku Středočeského kraje, dnes do určité míry znevažuje a stává se předmětem politizování. Na to, jak rostlinná zemědělská výroba funguje u něj ve Starém Vestci nedaleko Lysé nad Labem, jsme se stihli ještě před aktuálními opatřeními podívat.
24. 03. 2020 | Živnostník roku

Polabí je svým způsobem nejteplejší a nejúrodnější oblast
Výhodnému podnebí odpovídá i zaměření zdejší produkce. Zeleniny a brambor se ve středním Polabí pěstuje téměř nejvíce z celé republiky. Je to dané historicky, tady se zelenina pěstovala vždy. Zdeněk Moc momentálně obhospodařuje 960 hektarů orné půdy, z toho na polovině pěstuje obiloviny, pšenici nebo třeba sladovnický ječmen. Na šedesáti až sedmdesáti hektarech jsou brambory a na zhruba 115 hektarech zelenina. V převážné většině jde košťálovou zeleninu, květák, bílé a červené zelí, hlávkovou kapustu, kromě toho pěstuje celer a pětadvacet hektarů cibule. Právě cibule je plodina, jejíž produkce se dá téměř zmechanizovat, snad jen s výjimkou finálního dotřídění. Ale zelí, květák nebo kapusta, pokud mají jít do tržní sítě a na spotřebu do prodejen, tak tam se nezmechanizuje téměř nic. Kromě nasázení sazečem a proplečkování je musí někdo okopat, na jaře přikrýt, aby zelenina nezmrzla, a pak ji musí hlavně někdo sklidit. Ručně, nožem, na dopravník a do bedýnek!

 

Zemědělství se za poslední dvě generace hodně změnilo
Když Zdeněk Moc v roce 1967 v zemědělství začínal, bylo v každé vesnici dvacet třicet žen, které neměly jinou práci, než že chodily na pole. Měly motyčky a nože, aby zeleninu ručně nasázely, ručně ji okopávaly a sklízely. Postupně ale pracovní síly ubývaly, výroba se mechanizovala, přišly technologie i éra chemického ošetřování, které se sem postupně dostávalo z Nizozemí a z Německa. Z pohledu do statistik, ve kterých se přepočítává množství účinných látek, podle Moce vyplývá, že se chemických látek u nás používá sedmkrát méně než v Nizozemsku a třiapůlkrát méně než v Německu.  V Polsku to podle něj nikdo neřeší, ani o tom nemluví. Spotřebitel takovou produkci u nás levně nakoupí a nezajímá se, čím se ošetřovala. Třeba i takovými přípravky, které on nemá vůbec povolené a které vůbec nesmí použít. To je handicap dnešní tvorby cen, kterou netvoří výrobci, ale obchodní řetězce.

Rostlinná zemědělská výroba je o sezónní práci
Ve Starém Vestci pracuje Zdeněk Moc v patnáctičlenném stálém týmu. V roce 1993, kdy začal podnikat, hodně spoléhal na pracovnice ze Slovenska, které sem jezdily už od 70. let na okopávání řepy. Na čtrnáct dní přijel autobus, za měsíc ještě jednou. Jenomže to bylo ještě možné jen krátce po revolučních letech, kdy na západním Slovensku skončila spousta firem. Postupem času tam začaly vznikat nové pracovní příležitosti, lidé tam raději jezdí dvě hodiny denně do práce a z práce, ale jsou doma. Nezbylo mu než sáhnout po agenturních pracovnících, většinou z Ukrajiny. Ti jezdí na tři měsíce a v největší sezóně učit další partu co a jak, je mírně řečeno nepohodlné a zdržující. Existuje příslib, že agenturní pracovníci budou mít půlroční víza, aby tu mohli být na celou hlavní sezonu.

Jeho cesta k zemědělství nebyla vysněná
Když jako kluk vycházel školu, jeho matka ještě soukromě hospodařila. Otec chodil do zaměstnání, on musel s bratry v hospodářství pomáhat. Jak ale mohl, tak zdrhnul a šel se vozit někam na traktor. Jenomže když přišel domů, máma to vždycky poznala – smrdíš naftou, řekla, a už byl problém. Školu neměl rád a vysnil si učební obor elektromechanika. Bylo mu ale tenkrát řečeno, že může nastoupit jen do zemědělského odborného učiliště. V následujícím roce matka konečně vstoupila do družstva, a tak mu řekli, že může jít studovat na střední zemědělskou školu v Poděbradech. Po škole odešel na vojnu a když se vracel, pozval si ho jeden člověk z místního družstva na kus řeči a řekl mu, že jestli může, tak ať do družstva nenastupuje. Byla tam taková „strejcovská parta“, která mezi sebou nikoho nepotřebovala, a tak se ho chystali znemožnit. Šel tedy v roce 1967 na praxi do zemědělského družstva ve Starém Vestci na druhé straně okresu, a je tu dodnes. Do roka se tady oženil, později dálkově vystudoval vysokou školu.

Domácí potravinářství a vlastní zásoby jsou jedny z nejdůležitějších věcí
Pohled, že vlastní zemědělství Česká republika nepotřebuje, že si všechno dovezeme, podle Moce pokulhává. V momentě, kdy vznikne nedostatek v západních zemích, tak si potraviny v první řadě nechají pro sebe. Až co zbyde, to dovezou k nám, a na tom není podle něj možné stavět ekonomiku. Z hlediska zodpovědného přístupu je také rozdíl, jestli něco vyrobí a popoveze padesát kilometrů nebo 700 či 1000 kilometrů. To s sebou nese nějaké důsledky, a ty si nikdo nechce připustit. Navíc na nejúrodnější půdě v Polabí stojí a dál se stavějí sklady. Stovky zabetonovaných hektarů… A kolem jeho polí zaměstnanci posbírají každoročně devět tun odpadků, které pohodlní lidé vyházejí z aut.

Když někdo ukončí výrobu zeleniny, tak už se k tomu nikdy nevrátí
Společnost musí podle Zdeňka Moce v první řadě chtít a mít o české zemědělství zájem. Cenová politika a nástup řetězců donutil prodávat za takové ceny, že se výroba přestává vyplácet. Každý ale podniká za tím účelem, že vytvoří nějaký zisk, aby se mohl rozvíjet. Jestli se třetina výroby propadá, tak se jí bude muset zbavit, nebo skončí s veškerým podnikáním. Ale v momentě, když někdo ukončí výrobu zeleniny, tak už se k tomu nikdy nevrátí. Situace se v poslední době naštěstí trochu mění, lidé už začínají přemýšlet a hledají, aby si koupili to české. Politika řetězců je nicméně stále jiná. Akční ceny vládnou všemu a pořád platí, že český zákazník, než něco koupí, tak ještě taky kouká na cenu.

Dotace přinesly do zemědělství určitou jistotu
Bez dotací by dnes nezbylo než dát zámek na vrata a vyvěsit černý prapor. Na druhé straně také zemědělcům spoustu vstupů zdražily, protože všichni dodavatelé, například zemědělské techniky, říkají, že z těch dotací taky něco chtějí, takže podle toho se vyvíjejí ceny. A to, že dotační politika zemědělství pokřivuje, to Zdeněk Moc nezastírá. Česká republika je na docela dobré úrovni, blíží se devadesáti procentům evropského průměru, ale jsou oblasti jako Pobaltí nebo Balkán, kde jsou na padesáti šedesáti procentech. Velice dobře jsou na tom Poláci. Navíc je celý systém pokřivený takzvanými národními podporami. Každý stát má možnost v rámci svých kompetencí poskytovat zemědělcům národní dotace, které jsou významně odlišné stát od státu. Jestliže Francouzi dostanou za každou tunu brambor, kterou vyvezou mimo území Francie, nějaké peníze, tak pochopitelně vyvezou za jinou cenu, než je třeba v České republice. Když se Zdeněk Moc dostane do Holandska, Francie nebo Německa, z nikoho zásady té politiky nedostane, z nikoho to nevypáčí. Úplně největší borci jsou podle něj Francouzi, ti neřeknou vůbec nic.

Areálem ve Starém Vestci…
Areál převzal, začal splácet a všechno zrekonstruoval. Stavby sloužily jinému účelu, musel je přizpůsobit tomu, co bylo potřeba. Jedna z hal byla původně skladem obilí, dnes je v ní chladírenský sklad, je tam technologie na posklizňovou úpravu cibule. V první řadě musel udělat nové střechy, nové podlahy, kompletně oplocení, protože byl terčem zlodějů, kteří ho systematicky vykrádali. Pokud jde o zloděje na polích, dnes už se lidé podle Moce krást na polích odnaučili. Ale v době, kdy začínal, jezdili celé noci po polích se psy a bránili doslova nájezdům. To chodili zloději, kteří měli lup na kšeft.

 

V chladírenském skladu je teď momentálně celer a kapusta. Celeru má požehnaně, bude trvat ještě několik týdnů, než ho vyprodá. Úplně celoročně však poptávku uspokojit nedokáže, ale snaží se, aby sezonu co nejvíce prodloužili. Skladují od sklizně, to znamená od října, a v březnu tu ještě nějaká zásoba je. Zpravidla se snaží, aby do té doby, než začnou jarní práce na poli, měli vyprodáno, aby se lidé mohli věnovat aktuálně potřebné činnosti. Na dlouhodobé skladování je ideální teplota od nuly do dvou stupňů. Je to energeticky náročné, velký chlaďák má 30 kW příkonu. Fotovoltaika, kterou právě umísťuje na střechy, by měla pokrývat zhruba třetinu roční spotřeby. Návratnost je spočítaná na dvanáct let.

V další hale je speciální sklad na cibuli s potřebným odvětráváním. Cibule se navrství do výšky, je tady automatika, která ji dokáže provětrávat. Cibule se dosuší, a poté se na lince zpracovává do spotřebitelského balení. Linka má zásobník, do kterého se cibule dopravníky naskladní, přetřídí se, odnaťuje. Uvnitř jsou ventilátory s noži, z cibule opadají slupky, které tam nepatří. Za tím je třídící stůl, kde stojí lidé, kteří cibuli ručně dotřídí a zabalí.

Do další haly se naváží obilí z pole, vysype se na rošty, jde do čističky a do pěti sil s aktivním větráním, kde se obilí může dosušit. V každém ze sil je roštová podlaha a celý sloup obilí se postupně provětrává z až 17,5 procenta vlhkosti. Teď jsou sila prázdná, takže je možné se podívat dovnitř. Ještě jedno silo by mělo stát venku, ale to je náklad pět a půl milionu, takže to zatím odložil. Po dosušení se obilí automaticky přeskladní k podjezdovým zásobníkům. Tam přijede kamion, obilí se nasype a odveze. Dříve potřeboval hejno traktorů, aby dokázal obilí vozit z pole sem a odsud zase dál. Dnes objedná jeden kamion a ten to pohodlně odvozí sám. Většinu produkce prodává do výkupu do ZZN Polabí.

 

Tenhle kombajn si pořídil před dvěma lety. Starý v roce 2018 shořel při práci na poli. Nezbylo z něj nic. Řešili to pak půjčováním, ale nakonec se rozhodli, že si musí pořídit nový. Má pásový podvozek, což podporuje utužení půdy. Pásy mají větší styčnou plochu s půdou a váha se lépe rozloží. Samozřejmě do takového stroje nemůže skočit, kdo má ruce a nohy. Je to mašina za deset milionů řízená přes satelity. A na to musí být člověk, který je počítačově zdatný. Přes satelit ovládá řízení na poli s tolerancí pěti centimetrů.

V zadní části areálu je sklad brambor. V Polabí je vždycky vyšší záruka jejich kvality, i když to kolegové z Vysočiny – jak říká Zdeněk Moc – neradi slyší. Aktuálně je ve skladu připravená sadba pro výsadbu. Tady se brambory předkličují. Něco je na ruční sázení, i když to není ruční sázení do slova a do písmena. Ženy sedí na čtyřřádkové mašince a brambory z bedýnek hází do takových kornoutů a sází se poloautomaticky. A ta drobnější sadba se sází sazečem. Klece se srazí k sobě, přivezou se na pole a tam se výklopníkem do sazeče vysypou.

 

Jinak je v hale přes rok linka na praní a třídění brambor a celeru. Sem se brambory přivezou ve voze, který má vyprazdňovací dno a z něj jdou přímo do linky. Je to celá technologie obsahující pračku, osušovací válce a třídící stůl. Z třídičky jdou brambory na automatické váhy a balení do bedýnek nebo do úpletů.

Všechna zelenina, kterou Zdeněk Moc dělá, je v takzvané integrované produkci. Je to kontrolovaná výroba, která je dohledatelná, musí být každoročně auditovaná, má povolenou skladbu přípravků, několik úplně zakázaných účinných látek, které nesmí používat v celém podniku. Musí zjišťovat obsah dusičnanů, těžkých kovů a rezidua pesticidů. To jsou rozbory, které mají jedenáct stránek. Všechno prochází testováním, tak aby produkce byla skutečně nezávadná.

Tohle je zařízení na zavlažování. Zdeněk Moc používá převážně pásové zavlažovače. Proces závlahy je řízen mikroprocesorem, kde se nastaví potřebná dávka vody, podle tlaku, který je v přívodním vedení se automaticky reguluje navíjení. Ty nejnovější zavlažovače je možné nechat úplně bez obsluhy. Když dojedou na konec, tak se samy uzavřou.

 

Většina polí je v dosahu tří kilometrů od Starého Vestce, pouze jedna lokalita je vzdálená třináct kilometrů, kde je v Hradišťku za Kerskem 45 hektarů. Moc zásobuje jednak velkoobchodní sklad, který dodává do celé tržní sítě, ale dodává také do Kauflandu. Brambory nebo krouhárenské zelí prodává rovněž přímo ze dvora a lidé vědí, že je to top kvalita!