Sylva Antony Čekalová: Na kachlová kamna je Česká republika hodně bohatá | Firmaroku.cz
Příběhy úspěšných > Sylva Antony Čekalová: Na kachlová kamna je Česká republika hodně bohatá

Sylva Antony Čekalová: Na kachlová kamna je Česká republika hodně bohatá

Jejím oborem je restaurování historických kachlových kamen. Její mnohdy titěrná a hlavně časově náročná práce přetrvá po generace. A žádána je i v zahraničí! Rozhovor s MONETA Živnostníkem roku 2021 Hlavního města Praha je tady.
08. 11. 2021 | Živnostník roku

Představte svoji profesi?
Mojí profesí je restaurování kachlových kamen, což je obor poměrně mladý, zhruba od 80. let. V některých zemích Evropy je neznámý dosud. U nás s tím začínaly dvě restaurátorky, jedna z nich byla moje učitelka Eva Simonová. A moje práce spočívá v tom, že přijedu ke kachlovým kamnům většinou někde na zámkových objektech nebo u soukromníků. Kamna jsou nějakým způsobem poškozená, mnohdy leží kachle z rozebraných kamen naházené na půdách nebo ve sklepeních. S kolegou musíme ty střepy roztřídit do jednotlivých kamnových celků. Potom přichází psaní restaurátorského průzkumu, kde se popisuje, co se s kamny bude dělat, jaké materiály použijeme. Teprve poté, co je práce zadána, se kamna dostávají k nám do ateliéru, kde všechny střepy pečlivě očistíme, dáme k sobě zlomky, které k sobě patří, slepíme je, zaretušujeme poškození. Pokud některé kachle nebo jejich části chybí, tak je vytváříme nově. Velmi rádi při vytváření nových doplňků pracujeme s keramickým materiálem, což není úplně obvyklé, protože je to postup velmi pracný. Keramici vědí, že keramický materiál se při výrobě smršťuje, takže s tím musíme počítat tak, aby nově vytvářené části dobře dosedaly k originálu a snažíme se zajistit i stejnou povrchovou keramickou úpravu, jako má originál. To většinou předpokládá zkoušky a zkušební výpaly, míchání glazur a zkoušení různých teplot. A to probíhá několik týdnů až měsíců. Proto je to způsob, kterému se nevěnuje úplně každý z restaurátorů. Ale na druhou stranu doplňky pak přetrvají staletí, stejně jako ten původní keramický materiál. A teprve když je toto hotovo, přichází kamnářská práce, kdy kamna znovu z jednotlivých kachlů sestavíme na památkovém objektu nebo u soukromých zadavatelů.

Očekával bych, že s takovou profesí se setkám někde jinde než v Praze. Má to nějaké vysvětlení?
Myslím, že ona i je jinde, já nejsem jediná restaurátorka. Mám tady v Praze ještě další kolegyni, paní Bukovjanovou, která je také vynikající restaurátorka, od stejné učitelky. Pak různě po republice jsou další kolegové a kolegyně, například na Moravě paní Netopilová. A všichni tuhle práci děláme s nadšením a snažíme se, aby to, co děláme, přetrvalo další generace.

Docela mě překvapuje, že dnes, v 21. století, jsou někde na půdách haldy zbytků starých kamen…
Myslím, že nemusí. Když se podíváte celkově na obor památkové péče, tak vidíte, kolik objektů, které by si zasloužily péči, jí nemá, protože na to není dostatek peněz. A stejně je to s těmi kamny. Protože prvotně, když se renovuje památkový objekt, tak první investice a práce jdou jinam než do kachlových kamen. A i když obor je u nás od těch 80. let, tak stále ještě, protože kamen je u nás hodně, tak se ještě nacházejí na půdách. Možná je to také tím, že zrovna na kachlová kamna je Česká republika hodně bohatá. Kamna se v průběhu generací obměňovala, také podléhala módním trendům, takže vlastníci, když dělali přestavbu objektu, tak se zároveň s novým módním trendem rozhodli, že si nechají udělat nová kachlová kamna a ta stará třeba uložili právě na půdu.

Je nějaká mez, kdy přijdete k haldě kachlů a musíte říci, že z tohoto už nejste schopna to dát dohromady?
Většinou stačí, když se zachová nějaké malé procento z kamen, pokud se zachovají všechny typy kachlů. Pak se dá určit, jak kamna původně vypadala. A v momentě, kdy můžeme určit, jak kamna vypadala, když se zachová římsový kachel, čtvercový kachel, víme, z jakého historického období to je, typy se nějakým způsobem opakovaly nebo můžeme najít analogii jiných kamen z toho samého historického období, tak pak se dá vycházet jenom z drobných fragmentů. Také jsme rekonstruovali z úplně drobounkých fragmentů, kdy kamna byla rozdrcena na drobné střepy. To bylo v chorvatském Velikém Táboru, kde vlastníci při renovaci objektu rozbili stará kamna na drobné střepy a dali je do zásypu kleneb, vyházeli je z oken a tam je archeologové našli, vykopali, po několik let dělali archeologický výzkum. K té hromadě úplně drobounkých střepů jsme se pak dostali my a i tam bylo možné rekonstruovat celá kamna, alespoň v ideální podobě. Takže mám pocit, že jde téměř vše.

Jak se dostanete k takové práci, jakou jste zmiňovala teď v Chorvatsku?
Tam nás kontaktovala kolegyně archeoložka s dotazem. Poslala fotografie, jestli by kamna bylo možné rekonstruovat. Domluvili jsme se, že se na to přijedu podívat. A tak nás ta práce nadchla, že jsme udělali rozsáhlý průzkum a zjistili jsme, že kamna se rekonstruovat dají. Takže většinou je to na oslovení, kontakty na nás jsou předávány z jednoho vlastníka na druhého nebo mezi památkáři.

Kdo jsou většinovými zadavateli? Jsou to soukromí majitelé nebo spíše státní instituce?
Máme to v současné době tak půl na půl. Část zakázek je státních, a pak nás oslovují nadšení majitelé většinou památkových objektů nebo i pražských bytů, kde jsou většinou secesní kachlová kamna. A ne všechna kamna, která restaurujeme, jsou ve střepech. Někdy můžou kamna stát, mít jen otlučené nebo popraskané kachle, i takovou práci děláme.

Co je k práci, jakou děláte, mít potřeba vystudované?
Obor restaurování kachlových kamen je dost specifický, protože kamnářská keramika je specifická v restaurování a odlišná od jiných druhů keramiky. Já jsem studovala střední keramickou školu. Už při ní jsem se dostala k restaurátorce Evě Simonové, která mi předala své vědomosti o restaurování. U ní jsem byla deset let a po této desetileté praxi jsem si mohla zažádat o licenci ministerstva kultury, kterou jsem získala. Pak to může být jiná cesta, kterou šla třeba moje kolegyně, že vystudovala Vysokou školu chemicko-technologickou, obor keramika restaurování, pak tam ta praxe stačí kratší, tříletá. Zrovna v tomto oboru se člověk praxí naučí nejvíce, je to učení celoživotní, každá kamna jsou jiná, každá přináší novou výzvu, takže je potřeba k tomu přistupovat otevřeně, abychom tu památku zachovali co nejlépe.