Tiskové zprávy > A vítězem se stává… Absurditou roku 2020 zvolila veřejnost tři sazby daně na pivo!

A vítězem se stává… Absurditou roku 2020 zvolila veřejnost tři sazby daně na pivo!

Letošní ročník ankety Absurdita roku byl ovlivněn koronavirovou epidemií, která přinesla také řadu těžko pochopitelných administrativních opatření. Polovina letošních nominací se proto vztahovala právě k nařízením přijatým v této souvislosti. Přesto si své místo na slunci dokázala vybojovat trojjediná sazba DPH na pivo. Odborným garantem ankety Absurdita roku, která je vyhlašována v rámci podnikatelských soutěží Vodafone Firma roku a MONETA Živnostník roku, je Hospodářská komora ČR.

Tři sazby daně na pivo? Proč ne. Hospodský, vyznej se! Ne, to není nová společenská hra z dílny ministerstva financí, ale novela zákona se stanovenými sankcemi za jeho nedodržování. Skutečně nedomyšlená povinnost je letošním unikátem. Na internetu pobavila, vzedmula vlnu emocí, ale hlavně zase bez pardonu dopadá na ty, kteří nabízejí své služby v oblasti pohostinství a gastronomie. Zdanění piva u stánku jednadvaceti procenty, v restauracích deseti procenty, když si ho odnesete ve džbánku domů, tak bude platit zase jiná sazba, patnáctiprocentní daň pak pro nealkoholické pivo. Jak mnozí upozorňují, rozrůznění pravidel zvýší pravděpodobnost, že se je bude někdo snažit obcházet. Jisté každopádně je, že to žádným způsobem nepřispěje ke zjednodušení prostředí pro podnikání. Asi jen slabou útěchou zůstává, že se ministerstvo financí rozhodlo k odkladu závěrečné fáze EET do konce letošního roku, s níž je změna sazeb DPH spojována.

„Absurdita roku je anketou, která velmi zdařile poukazuje na největší komplikace spojené s podnikáním v České republice. Podnikatelé a živnostníci jsou přitom páteří naší ekonomiky, není třeba jim lámat obratle a ohýbat záda ještě víc, než je bezpodmínečně nutné. Jsme velmi rádi, že jim jako banka můžeme nabídnout pomocnou ruku a doufáme, že zbytečné a mnohdy velmi nedomyšlené házené klacky pod nohy jednou zmizí ze života nám všem,“ uvedla v souvislosti s vyhlášením vítězné absurdity roku Zuzana Filipová, ředitelka komunikace a CSR skupiny MONETA, která je titulárním partnerem soutěže Živnostník roku.

„Letošní ročník byl odlišný zejména kvůli mimořádné situaci způsobené koronavirem, ve které byla spousta příležitostí pro přešlapy. V narychlo vydávaných vyhláškách a nařízeních se jich objevila celá řada. Mne ale nejvíce udivila novela zákona, která definovala 3 různé úrovně daně na pivo stanovené podle toho, kde nápoj vypijete. V hospodě je pivo zdaněné 10 %. Když si ho ale koupíte u stánku, zaplatíte daň 21 %. Možná bude nejrozumnější koupit si nealkoholické pivo zdaněné 15 %. Nedejbože, když se někdo rozhodne, že si nechá natočit do džbánku s sebou… Hospodský, vyznej se,“ doplnil Jan Květ, Národní obchodní manažer pro malé a střední firmy společnosti Vodafone Czech Republic, který je titulárním partnerem soutěže Firma roku.

Druhou příčku obsadila žádost o potvrzení o uzavření školy, když stát všechny školy uzavřel. Rodiče z řad živnostníků nad některými podmínkami ze strany státu nestačili kroutit hlavou. Řada z nich se totiž setkala s vrácenou žádostí o ošetřovné, kterou ministerstvo průmyslu, které je příslušné pro posouzení žádosti u živnostníků, vrátilo zpět k doplnění. Jako problém byla uvedena věta, že žadatel nedoložil potvrzení o uzavření školy – i když každé malé dítě po celé republice ví, že školy byly uzavřené. Žadatelé tak byli i po třech týdnech od podání žádosti vyzváni k provedení opravy. Potvrzení ze školy se podle vysvětlení ministerstva požadovalo kvůli kontrole, bez níž by nebyl k dispozici žádný doklad o tom, že dítě, v kontextu, s kterým se má ošetřovné pobírat, za běžného stavu do školy chodí.

Na třetí příčku letošního hlasování veřejnosti o Absurditu roku se dostala povinnost platit rozhlasové a televizní poplatky v zavřených hotelech. Zákony se musí dodržovat, to je jasné. Poněkud absurdní situace však nastává, když v době nouzových opatření nařizují podnikatelům platit poplatky za služby, které z důvodu právě přijatých nouzových opatření nemohou vůbec využívat. Hotely a ubytovací zařízení tak měly povinnost platit rozhlasové a televizní poplatky za přijímače, které mají umístěné v pokojích, a to i za období, kdy na základě epidemiologických opatření musela být veškerá zařízení tohoto typu uzavřena, a logicky tam televizi ani rádio nemohl nikdo poslouchat. Na jedné straně se tak diskutovaly nejrůznější programy na podporu podnikatelů, ti však mezitím museli platit poplatky za služby dál, bez ohledu na jejich čerpání.

Za dobu své existence přispěla anketa k odstranění celé řady zbytečných zákonů a vyhlášek. Z dnes už zrušených absurdit je to třeba povinnost vést evidenci o kontrolách na zdravotní nezávadnost, i když tuto evidenci mají povinnost vést kontrolní úřady, dále třeba neuznávání dokumentů posílaných úřady podnikatelům do datových schránek jinými úřady za originály nebo vládní nařízení určující firmám, kdy mají vymalovat či vyhlášku ukládající fyzioterapeutům mít ve své ordinaci velké zrcadlo. Jak je patrné z letošních nominací, byrokratických povinností neubývá.

 

Nominace v anketě Absurdita roku 2020:

Tři sazby daně na pivo? Proč ne. Hospodský, vyznej se!

Ne, to není nová společenská hra z dílny ministerstva financí, ale novela zákona se stanovenými sankcemi za jeho nedodržování. Skutečně nedomyšlená povinnost je letošním unikátem. Na internetu pobavila, vzedmula vlnu emocí, ale hlavně zase bez pardonu dopadá na ty, kteří nabízejí své služby v oblasti pohostinství a gastronomie. Zdanění piva u stánku jednadvaceti procenty, v restauracích deseti procenty, když si ho odnesete ve džbánku domů, tak bude platit zase jiná sazba, patnáctiprocentní daň pak pro nealkoholické pivo. Jak mnozí upozorňují, rozrůznění pravidel zvýší pravděpodobnost, že se je bude někdo snažit obcházet. Jisté každopádně je, že to žádným způsobem nepřispěje ke zjednodušení prostředí pro podnikání. Asi jen slabou útěchou zůstává, že se ministerstvo financí rozhodlo k odkladu závěrečné fáze EET do konce letošního roku, s níž je změna sazeb DPH spojována.

Zákon č. 256/2019 Sb., kterým se mění zákon o evidenci tržeb a zákon o dani z přidané hodnoty, čl. III.

Už se mám podle toho zákona řídit?

Nápad stanovit, že v každém roce budou vždy jen dva termíny, ke kterým nabydou účinnosti všechny nové zákony, novely a další právní předpisy, které se dotýkají nejen podnikatelů, zní docela dobře. Ale… V praxi firmy nevědí, od kdy se mají novými zákony řídit. Týká se to například těch, kdo se budou při svém podnikání řídit zákonem o realitním zprostředkování, s jehož účinností stát počítá od 3. března. Nové ustanovení o dvou termínech by mělo být účinné od 1. ledna letošního roku, což ale vzhledem k jeho uveřejnění ve Sbírce zákonů v polovině února není možné. Účinnost zákona totiž nemůže předcházet jeho platnosti. Takové případy se řeší závazností 15. dnem od uveřejnění, což v tomto případě připadá právě na 3. března. Nejasná formulace, že u předpisů „předložených“ přede dnem účinnosti novely se postupuje podle starého zákona, navíc rozšiřuje časový okruh takto problematických zákonů o měsíce nebo i roky. Ať už je správný výklad jakýkoliv, pro podnikatele je samotná debata o různých variantách více než nepříjemná. Výsledkem nejasností by mohly být mnohaleté soudní spory až o milionové částky. A protože se to netýká jen jednoho zákona, může být podobných případů celá řada.

Zákon č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, § 3, odst. 3

Které předpisy platí? Nikdo netuší

Odpověď na otázku, kolik zákonů u nás platí, je za jeden milion dolarů. Některé zákony pamatují Rakousko-Uhersko nebo dobu první republiky. Kolik předpisů v České republice aktuálně platí, nikdo v podstatě neví. Mezi Metuzalémy českého práva patří třeba nařízení č. 125/1919 Sb., podle kterého se veškeré obilí, z něho vyrobené mlýnské výrobky, rýže, jakož i luštěniny cizozemského původu zabavují, jakmile se přivezou na území československého státu, ve prospěch tohoto (možná potěší, že rýže byla později vypuštěna). Pročistit právní řád o zákony a další předpisy, které už nemají smysl, by určitě stálo za to, mají-li se v nich ti, kteří se jimi mají řídit, vůbec vyznat. Nejen, že se do toho ale nikomu moc nechce, kritici navíc upozorňují, že některé více než sto let staré předpisy lze stále aplikovat. Záměr odstranit zmatky tak zatím nevychází a k zemím, kde se každoročně zveřejňují kompletní znění všech předpisů, se asi jen tak nepřiblížíme.

Zákony a nařízení, jejichž platnost nebyla zrušena

Vláda chce jednodušší systém daní. Chtít ale nestačí

Jednoduššího systému daní se podnikatelé asi jen tak nedočkají. I když vláda stále tvrdí, že chce předvídatelný a jednoduchý daňový systém, jeho současná podoba je toho opakem. Na to, že se vládě nedaří plnit svá předsevzetí, upozorňují i experti na daňové právo. Se současným daňovým zákonem, který vznikl na počátku 90. let minulého století a má za sebou už 180 novel, se lepších zítřků podnikatelé asi nedočkají. Zákon už přestává být srozumitelný i pro daňové poradce. Nakonec není to tak dlouho, co na složitost zákona upozorňovalo i samo ministerstvo financí, stejně jako na to, že vznikne daňový zákon zcela nový. Vloni na podzim ale současná ministryně financí oznámila, že nový zákon kabinet pravděpodobně vůbec nepředloží. A je to! Chtělo by to už nabrat opačný směr, aby podnikatelé nemuseli oprávněně v zákoně vidět jen svého zarputilého nepřítele.

Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků a jeho 180 novel 

Klíčové je, do jaké kategorie prací spadáš!

Bezpečnost práce a ochrana zdraví na prvním místě. Ale jaké absurdní situace s naplňováním této zásady zažívají podnikatelé? Například takzvaný proces kategorizace prací, konkrétně zařazení pracovníků nových pracovních pozic do příslušné kategorie práce. Zařazení do příslušné kategorie je nutné udělat nejméně 30 dnů před uzavřením pracovní smlouvy s pracovníkem dané pracovní pozice (například zedník u nově vznikající malé stavební firmy). Zákoník práce uvádí, že zařazení do kategorie prací provádí zaměstnavatel, a že zařazení do 2. kategorie podléhá jen ohlášení, nikoli tedy schválení příslušné hygienické stanice. Ovšem ze zákona o ochraně veřejného zdraví vyplývá, že faktory, které mohou ovlivňovat pracovní podmínky, jako například hluk, prach nebo chemické látky musí být změřeny akreditovanou nebo autorizovanou osobou a protokoly o měření musí být přílohou formuláře pro kategorizaci prací. Vyhláška sice uvádí hodnoty, které musí být u jednotlivých rizikových faktorů překročeny, ale běžný zaměstnavatel nemá šanci skutečné hodnoty nutné pro kategorizaci bez akreditovaných laboratoří zjistit.

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce a zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, § 37, 38, nominováno Hospodářskou komorou ČR

Za hranice nesmíš, i když pak půjdeš do karantény

Zákaz opustit hranice České republiky vydala vláda společně s vyhlášením nouzového stavu v souvislosti s koronavirovou epidemií 16. března letošního roku. A co živnostník nebo podnikatel, který potřeboval vyzvednout zboží nebo jiné podnikatelské aktivity spojené s cestováním do zahraničí? Nesmíš, tak nesmíš! Ale proč? Když je podnikatel nebo živnostník jako kdokoli jiný připraven být následně ve dvoutýdenní karanténě, nehledě na to, že se může rozhodnout v cizině zůstat, tak opatření moc logiku nedává. Úplný zákaz vycestovat byl navíc extrémním opatřením i v celosvětovém kontextu. Vyhlášený nouzový stav totiž umožňuje omezit pobyt i pohyb na vymezeném území, ale jak upozorňují někteří odborníci na ústavní právo, za vymezenou oblast nelze považovat celý svět, nehledě na právo vycestovat stanovené Listinou základních práv a svobod. Po určitém rozvolnění o měsíc později mohli následně hranice České republiky opustit lidé cestující za rodinnými příslušníky, na služební cestu nebo pohřeb. Pokud v zahraničí setrvali déle jak 24 hodin, museli po návratu do dvoutýdenní karantény. Proč tomu nemohlo být za stejných podmínek u podnikatelů?

Opatření vlády zakazující opustit v souvislosti s koronavirovou epidemií hranice České republiky 

Umíš testovat? Počkej si na razítka!

Byli první soukromou laboratoří, která potvrdila koronavirus v České republice. Obrátila se na ně žena, která u sebe začala pozorovat příznaky nákazy a zkoušela nejprve neúspěšně Státní zdravotní ústav. Nepobývala však v rizikové oblasti, a tak nebyla doporučena k testování. Soukromé laboratoři, která u ní následně koronavirus potvrdila, ale stát další testování zakázal. Chyběl certifikát ISO 15189! Laboratoř by získat takové povolení trvalo až rok a ke svému běžnému provozu ho nepotřebuje. Pomocná ruka ze strany soukromé sféry ano, pomocná ruka ze strany státu ne – dalo by se shrnout… Postup, který v laboratoři vyvinuli, navíc sliboval, že bude praktičtější, dostupnější a diagnostické laboratoře pro něj nebudou potřebovat žádné zvláštní vybavení. Laboratoř byla také ochotna veškeré detaily provedení a informace zdarma poskytnou dalším kolegům. Nakonec ledy povolily, bez tahanic s ministerstvem už však mohly být otestovány tisíce lidí.

Postup ministerstva zdravotnictví v souvislosti s koronavirovou epidemií

Stát všechny školy uzavřel, ale potvrzení o jejich uzavření požadoval

Rodiče z řad živnostníků nad některými podmínkami ze strany státu nestačili kroutit hlavou. Řada z nich se totiž setkala s vrácenou žádostí o ošetřovné, kterou ministerstvo průmyslu, které je příslušné pro posouzení žádosti u živnostníků, vrátilo zpět k doplnění. Jako problém byla uvedena věta, že žadatel nedoložil potvrzení o uzavření školy – i když každé malé dítě po celé republice ví, že školy jsou uzavřené. Žadatelé tak byli i po třech týdnech od podání žádosti vyzváni k provedení opravy. Potvrzení ze školy se podle vysvětlení ministerstva požadovalo kvůli kontrole, bez níž by nebyl k dispozici žádný doklad o tom, že dítě, v kontextu, s kterým se má ošetřovné pobírat, za běžného stavu do školy chodí.

Opatření vlády o uzavření škol v souvislosti s koronavirovou epidemií

Zavřené obchody ano, ale květinářství ne

Vedle životně nezbytných potravin, lékáren nebo třeba drogerií či benzinek získala jen pár dní po zavedení nouzového stavu výjimku od vlády a mohla znovu otevřít také květinářství. Mnozí zákazníci, ale i samotní květináři se divili proč. Někteří to považovali spíše za trest. Na své zákazníky čekali marně, v rámci protiepidemických opatření byly zrušeny svatby, divadla a další velké akce. Řezané kytky se někde neprodávaly vůbec, jinde jen sporadicky na pohřby. I pro případy pohřbů však bylo podle některých hlasů možné jako u celé řady jiného sortimentu využít online prodej. Mezi samotnými květináři výjimka vyvolala navíc obavy, že nebudou mít šanci získat kompenzace od státu, na rozdíl od těch provozoven, které měly nařízeno zavřít.

Opatření vlády o uzavření části obchodů a provozoven v souvislosti s koronavirovou epidemií

Hotel zavři, ale rozhlasové a televizní poplatky zaplať!

Zákony se musí dodržovat, to je jasné. Poněkud absurdní situace však nastává, když v době nouzových opatření nařizují podnikatelům platit poplatky za služby, které z důvodu právě přijatých nouzových opatření nemohou vůbec využívat. Hotely a ubytovací zařízení tak měly povinnost platit rozhlasové a televizní poplatky za přijímače, které mají umístěné v pokojích, a to i za období, kdy na základě epidemiologických opatření musela být veškerá zařízení tohoto typu uzavřena, a logicky tam televizi ani rádio nemohl nikdo poslouchat. Na jedné straně se tak diskutovaly nejrůznější programy na podporu podnikatelů, ti však mezitím museli platit poplatky za služby dál, bez ohledu na jejich čerpání.

Zákon č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, nominováno Hospodářskou komorou ČR