20.10.2025

Lukáš Drlík, patrně první, kdo se u nás začal zabývat levandulí a dnes také držitel titulu MONETA Živnostník roku 2025 Olomouckého kraje.

Čemu se věnujete?
Pěstujeme levanduli, z ní následně produkujeme spoustu výrobků. V loňském roce jsme oslavili deset let. Věnujeme se také agroturistice, takže vítáme i návštěvníky. Jsem soukromý zemědělec s přidanou hodnotou.

Jak jste se dostal k levanduli?
Je to těch deset let, kdy jsem se rozhodl vrátit na rodinný statek, vzít si nazpátek polnosti, které patřily ke statku a začít tam hospodařit. Hospodaříme dnes na zhruba 20 hektarech, což nás řadí mezi mikro zemědělce České republiky a středně velké zemědělce Evropské unie. Přišli jsme na to tak, že jsme od začátku chtěli dělat práci na statku, která nás bude živit a zároveň bavit. Nemuset dojíždět někam do zaměstnání, kam jezdíte naštvaní, že vás to nebaví. Přes myšlenku sázet různé plodiny, bylinky, jsme došli k téhle jediné, i když pěstujeme nadále více, ale celý byznys jsme postavili na levanduli, protože nám přišla nejhezčí, nejzajímavější, k využití v širokém spektru, ať už kosmetiky, pochutin, čajů nebo dekorací.

To byl ten základ…
To jsme začínali a tuhle soutěž jsem v prvním roce našeho podnikání vyhrál také. Je to takové hezké, že po deseti letech znovu. V té době jsme byli první a jediní. Dnes je nás asi dvacet podobných projektů, také díky tomu, jak se to zmedializovalo, a je to velmi dobře. Jsou tu malé levandulové, ale i kopřivové, bezové farmy. Soukromníci se začali věnovat mikro zemědělství, uživí tím rodinu, přispívají biodiverzitě, vesnici a kraji. A to je dobře.

Pojďme to srovnat. Dnes a před deseti lety…
Já jsem si právě díky této soutěži prošel tu naši historii. Podíval jsem se na videa před deseti lety, co jsem říkal. A je to všechno jinak. Měli jsme nějakou vizi a zjistil jsem, že jsem z té vize částečně sešel, že nemám ambici být největší levandulová farma ve střední Evropě, nemám ambici se každý rok zvětšovat o desítky hektarů. Vůbec. Jsme malou manufakturou, přisadíme pět, deset tisíc sazenic, zvětšujeme se pomalu, ale jistě. Stejně tak jsme úspěšně otevřeli několik provozoven, restaurací a kaváren, které jsme za kovidu zase úspěšně zavřeli a zůstalo nám jedno bistro v Olomouci a jedna kavárna v Zábřehu. To nám úplně stačí. Není potřeba otevírat síť po celé Evropě, jak jsem plánoval v začátku. Chceme zůstat malí, komu nikdo nediktuje z dodavatelů a odběratelů, co má dělat. Sami si vyrobíme, co chceme, prodáme, co vyrobíme a prací se vyloženě bavíme.

A jak uvažujete do budoucna?
Po deseti letech jsou moje plány mnohem realističtější. Vím, čeho chci dosáhnout a čeho dosáhnout můžu. Budu rád, když v budoucnu předám to, co vybuduji, svým dětem. Tak, jak se v západní Evropě předává už po stovky let z táty na syna. Rád bych předal dětem něco, co funguje. Nad tím uvažuji nejvíce. A pokud jde o konkrétní plány, zlepšujeme infrastrukturu kolem polí, návštěvníci zažívají čím dále tím větší komfort, zážitky. My si uvědomujeme, že k nám přijíždějí lidé z města, z hektického světa. Ujíždějí k nám na vesnici, do polí si odpočinout. A my jim chceme dát příležitost, aby mohli zapomenout na všední dny. Úplně nejlepší je, aby se každý přijel k nám v létě podívat.