6.10.2023

Dmytro Miško se stal MONETA Živnostníkem roku 2023 Pardubického kraje. Ke kamnařině se dostal po docela obtížné cestě, ale přeji jen…

Co si představíte, když se řekne „kamnář“?
Kamnář, to je v podstatě několik oborů dohromady. Především to musí být návrhář, projektant a samozřejmě stavitel. Jak říkal jeden můj kolega, kamnařina je fyzika aplikovaná v praxi. Také svým způsobem je to i psycholog, protože zákazníci ne vždy o možnostech kamnařiny vědí. Nicméně ta možnost je veliká. Se zákazníky kamnář při povídání musí zjistit nejen to, co chtějí, ale také, co potřebují.

Je to tak, že po Vás lidé spíše chtějí v kamnařině nemožné, nebo naopak spíše nevědí, co kamnařina nabízí?
Kamnářský obor je dnes opravdu hodně široký. Jednou jsem říkal a možná to bude znít vtipně: Já postavím klidně sochu Svobody, která bude topit, pokud mi to zaplatíte. Ale opravdu, když někomu řeknete kamna, tak si řekne, že to je věc na chalupu. Ale dnes technologie a materiály jsou tak vyvinuté, že topidla se mohou napasovat do jakéhohokoliv interiéru téměř bez výjimky. 

Jak jste se dostal do České republiky?
Přijel jsem do České republiky ve svých devatenácti letech za svými rodiči, kteří tady pracovali. Dnes už tady dlouhodobě bydlí, táta je tu od roku 1994. Po škole jsem přijel za nimi, protože práce na Ukrajině moc není. Pracoval jsem s nimi nejdříve dva roky na farmě jako ošetřovatel hospodářských zvířat. Potom jsem se seznámil se svojí manželkou, která studovala pedagogiku v Litomyšli. Odstěhovali jsme se do Brna, tam manželka dělala ve školce a já na stavbě s partou Ukrajinců. Dělali jsme velké objekty, zateplování fasád, montované průmyslové haly. Po pěti letech jsme se rozhodli, že se odstěhujeme zpátky do Poličky, respektive do Korouhve u Poličky, kde bydlí rodiče manželky. Tady jsem si našel práci jako stavební dělník v Poličce.

A jak jste se dostal k profesi kamnáře?
V té době už jsem trochu uvažoval o kamnařině. Narazil jsem na nějaké knížky, které jsem si přečetl. Na internetu jsem náhodou narazil na rekvalifikační kurz v Horní Bříze u Plzně. V té době pro mě stál docela dost peněz, rok jsem si počkal, ale nakonec jsem tam potkal spoustu skvělých lidí. Po absolvování kurzu jsem si udělal učňovské zkoušky, takže jsem vyučený kamnář. Tu zkoušku se mnou vedl tehdejší prezident Cechu kamnářů Pavel Rynda, který už je bohužel po smrti. On a můj mentor, dneska kamarád Vít Pešek, tak mě trochu zlanařili do Cechu kamnářů. Já jako začínající kamnář, který nic nepostavil, tak jsem nastoupil do Cechu kamnářů mezi ty, já jim říkám kamnářští krokodýlové. Ti stavějí opravdu nádherné věci, technicky progresivní. 

Co Vás na práci nejvíce baví?
Mě nejvíce baví ten pocit, když se práce dodělá. Ti lidé si kamna většinou vysní, touží po nich. Nejsou to bohatí lidé, kteří mají miliony na kontech. Jsou to lidé, kteří mají hypotéky nebo si i na kamna půjčují. Oni sledují tu stavbu s nadšením, těší se, až si budou moci zatopit. A baví mě to samotné předávání, když člověk poprvé zatopí a je vidět nadšení nových majitelů. To mně dělá velkou radost.

Kolik kamen už jste postavil?
Před jedenácti lety jsem postavil svůj první sporák. Kamarádi chalupáři mi svěřili peníze a chalupu, aby mně, začátečníkovi dali příležitost postavit kamna. Ze začátku to byly během roku třeba čtyři akce, potom jich bylo deset, dvanáct, patnáct. Dnes spolupracuji i se živnostníky, kteří mi chodí pomáhat, takže jich ročně postavíme i třicet. Takže já si myslím, že kolem 150 kusů na světě už bude.