16.9.2023

Pohřebnictví je oborem podnikání, který příliš příjemných pocitů nevzbuzuje. Přesto si letošní vítězná živnostnice Ústeckého kraje Jana Žitná dovedla svoji práci zpříjemnit a svým klientům nabídnout zajímavou službu…

Pojďme někomu, kdo si o Vás bude číst poprvé, říci, čemu se věnujete?
Již sedmnáctým rokem se věnuji pohřebnictví. Tuto činnost jsem chtěla okořenit něčím jiným, protože už u mě došlo k takovému malému vyhoření. Tak jsem přišla na to, že použiji kremačního popela ze zvířátka nebo i lidského popela na aplikaci obrazů, jak abstraktních, tak i obrazů na přání s portrétem.

Jak jste se k takovému oboru dostala?
Já jsem se k tomu dostala náhodou přes známého, který se tomu věnoval. Dnes už je v důchodu, ale věnoval se pohřebnictví asi pětadvacet let. Ten mě do toho zasvětil. Později jsem už v činnosti pokračovala sama.

To musí být asi náročné na psychiku…
Je to obrovsky náročné na psychiku a někdy se člověk cítí opravdu vysílený jak psychicky, tak i fyzicky, protože já dělám i manuální činnosti. Proto jsem začala dělat to, co dělám, protože je to jedinečné uchování vzpomínek na blízkou osobu nebo zvířátko.

Jak se ze své profese dovedete odreagovat?
Odreaguji se hlavně tím malováním a možná ještě více sportem. Sportovala jsem i na závodní úrovni, kde jsem získala čtvrté místo na mistrovství světa v kategorii fitness a tomu se věnuji do dneška.

Pojďme k jedinečné činnosti, čímž je malování z kremačního popela. Jak jste se k tomu dostala?
Co se týká malování, tak jsem se k tomu dostala také tak nenápadně. Mám ráda tetování, navštěvuji svou oblíbenou tatérku u nás v Litvínově. Když chcete tetování, tak čekáte tak rok, protože je obrovský zájem. Tak jsme se bavili o tom, že ráda maluji a že bych to chtěla nějak zakomponovat do pohřebnictví. Tak jsem se do toho vrhla. Nechala jsem si to ochránit Úřadem průmyslového vlastnictví, protože jsem se bála, že když začnu tvořit, a je to jedinečné, že to začne někdo kopírovat.

Jak k tomu přistupují klienti?
Zatím se dívají váhavě. Vidím, že je to běh na dlouhou trať a postupem času si myslím, že se to lidem začne líbit.

Jaké motivy vytváříte?
Začala jsem tak, že jsem poprosila kamarádku, která pracuje pro útulek o trošičku popele ze zvířátek, které byly zpopelněny, které měly těžký život. Tak jsem si říkala, že pro ně namaluji obrázky a věnuji je tomu útulku. Dělala jsem obrázek pro zpopelněnou kočičku, kde jsem udělala abstrakt ve formě duhy a do toho jsem po zaschnutí, protože pracuji metodou pouring, jsem aplikovala popel kočičky, ale ještě předtím jsem namalovala portrét té kočičky. To vše jsem zalila pryskyřicí, je to dlouhý proces. Další obrázek byl něco podobného, kdy jsem vypracovala duhový most pro kamarádku, která pracuje v útulku a oblíbila si tam pejska. Do duhového mostu jsem vykreslila ťapky. Jedna z těch ťapek je obličejem toho pejska a ťapičky jsem vyplnila popelem. Je to moc hezké. Chtělo by to vidět.

Pojďme něco říci obecně o pohřebnictví u nás…
Pohřebnictví u nás, pokud jde o úctu k zesnulým, bohužel musím říci, že trochu upadá. Rozloučení s obřadem je už tak jen na dvaceti třiceti procentech, zbytek jsou jen kremace, bez obřadu. A na to konto mě napadlo, že bych udělala něco jiného, že bych se na pohřebnictví podívala trochu jinak, protože trendy, které byly, už jsou zastaralé a ti lidé už to tak nechtějí. Cítím to z nich, že by chtěli třeba zasadit strom, dát tam ten popel, ale to už je také takové, jak se říká, profláknuté, tak mě napadla tato varianta s kremačním popelem.